Haná Dragons.cz

Když jsem se během týdne rozhodoval, co dělat o víkendu, Hornolipovská 10 pro mě byla jasná volba… Předpověď slibovala krásné počasí, seznam přihlášených draků pak skvělou partu a zábavu. Třináctý ročník tradičního závodu na běžkách klasickou technikou byl pro mě letos atraktivní o to víc, že nebyl sníh a tak se beželo klasickou technikou, ale bez běžek 😉

Na nádraží jsme se v sobotu potkali s Pašíkem, Petřasem, Martinem a Anetou. K mému překvapení se k nám navíc přidala ještě úplně neznámá tvář – Markéta. Nová nadějná členka týmu, která se o Haná Dragons doslechla, zabrousila na naše stránky a aniž by se zúčastnila jediného tréninku, sezona nesezona, vyrazila rovnou na jednu ze zimních akcí s partou borců, které nikdy před tím neviděla. To chtělo odvahu! 😀

Cesta vlakem do Zábřehu byla rychlá, a kdo zná trať do Jeseníku aspoň trochu ví, že je na co se dívat. Jako předvoj už byl v Horní Lipové Mira s malým Bivojem a Martinkou a někteří další. Mira nás přivítal a poskytl první azyl našim batohům. Nebyl ale sám. Přidala se i nám všem známá fenka Sára a uvítala nás po svém… Takže rifle, původně připravené na večerní akci, jsem schoval naprosto špinavé, ale za to s krásnými ozdobnými ťapkami, do batohu a vytáhl až doma na přeprání. 😀

Nastal čas odebrat se do prostoru startu. Když mi Petřas popisoval dobroty, které nás čekají, nelhal ani trochu. Výborné chlebíčky, geniální koláče, čaj, který byl snad jen z horké vody s cukrem… Samozřejmě jsme se nenechali dlouho pobízet. Mezi jídlem jsme se pak rozdělili do tříčlenných skupin, registrovali se a mastnými prsty přebírali čísla, účastnický diplom a památeční vlaječku. Náš tým ve složení Petřas, Dušan a já neviděl své ambice až tak vysoko a proto jsme se preventivně zaregistrovali jako Haná Dragons 0. Každý potom ještě zbaštil, co snesl a uznal za vhodné k předpokládanému výkonu, aby během závodu neblil jako šakal někde ve křoví u trati. Do téhle jednoznačně závodní pohody nám hrála báječně vybraná hudba a pronášel glosy komentátor, který se během celého dne a hlavně večera, s přibývajícím množstvím alkoholu v krvi, ukázal jako klíčová osoba celé akce. Navíc, k radosti všech přítomných, objevil se z čista jasna populární vrtulníček s kamerou, na kterou všichni jako zběsilí mávali. Před druhou jsme pak navlékli čísla (ještě z dob Rychlých Šípů), nastokrát opravili plandající tkaničky od čísel na ramenou a šlo se na věc. Těsně před závodem jsem ještě zjišťoval podstatné informace o profilu trati. Mirův popis: „Teď je to skoro rovně, potom kurevskej smrťák až k lesnímu baru a za barem už to je jen chvíli do kopce a potom z kopce“ byl k nezaplacení.

Start výstřelem z brokovnice zahájil slibovaných 10 km. V cíli to nakonec bylo téměř 12 km, ale nikdo z běžců neměl v cíli sílu dýchat, mluvit, natož si stěžovat. Spousta z nás se vydala vpřed samostatným úprkem. Na start se ale postavila i strategicky postavená trojice Haná Dragons jr., která měla zajistit kvalitní výsledek a reprezentaci. Trojici tvořil Pašík, kterému dělal vodiče po celý závod malý Bivoj v kočárku a v závěsu za nimi, jako podpůrným tým a technik v jedné osobě, Mirova Martinka. Kdo ví, jestli by Pašík vůbec doběhl, nebýt Bivojovi pomoci. 😀

Začátek trati nebyl nijak zvláštní. S Mirovým přesným profilem trati v hlavě jsem tak hlavně udržoval nějaké rozumné tempo poblíž Paramartina a Medvěda a předem se vykašlal na zhruba 10 magorů, kterým jsem už po dvou zatáčkách sotva rozeznal startovní čísla. Vzhledem k nádhernému počasí jsme si užívali sluníčko a modrou oblohu. Mé kvalitní obutí (sálovky) zajistilo, že mi trať asi po necelém kilometru začala tak trochu ujíždět pod nohama. Ale když jsem se podíval kolem sebe, zjistil jsem, že na ledě tančíme všichni. Obutí neobutí, oblečení neoblečení, bylo to prostě fuk. Pro podporu našeho běhu a morálku na nás neustále troubilo auto s kamerou a navozovalo mírný dojem Tour de France. Nevím, jak ostatní, ale já nesnáším lidi, kteří mě předjíždí s kamerou v ruce, aby si mohli zaznamenat, jak zpoceně, zadýchaně a vyčerpaně vypadám už na začátku…:-D A to měl kopec teprve přijít. Postupně se naše skupinka roztrhala do dlouhé nudle a situace se začala vyjasňovat asi po 3 kilometrech trati. Medvěd se začal opožďovat někde těsně před kopcem, takže jsme s Paramartinem zůstali v kopci sami. Ve chvíli, kdy nás předsupěl postarší pán, jsem začal přemýšlet, jestli má vůbec cenu se o něco pokoušet, když domácí mají zjevně trať natrénovanou. Nakonec i Martina jsem musel nechat jeho osudu a pověsil jsem se za postaršího pána. Postupem času jsem začal míjet jednotlivé zpomalující „běžce“ a „běhny“. Neznaje délku „smrťáku“ jsem asi 4x zadoufal a později prosil všechny svaté, ať už se kopec láme do rovinky. Nejkrutější omyl přišel těsně před lesním barem s občerstvením. Už jsem pomalu začal jásat a blahořečil Miru za jeho přesnou navigaci, když jsem uviděl lesní bar a přišlo mi celkem logické, že za barem už to bude pohoda. Následně jsem se začal divit, proč týpek přede mnou odbočuje kamsi doleva, když má přece pokračovat rovně… Opak byl pravdou! Smrťák pokračoval ostrou levou a dalším malebným stoupáním, které od prvního pohledu nemělo konce a připomnělo mi jen horské etapy známého cyklistického závodu. Mirův profil trati začal pomalu ztrácet na věrohodnosti zejména v ohledu délek, označení mírného stoupání za lesním barem a označení „pohodové“ trati. Na baru mi nabízeli aspoň čaj. Neměl jsem chuť ani žít, natož na čaj!

Po lesním baru se mi pomalu začínala do hlavy dostávat písnička nám všem známá z jednoho Vaškova videa. My máme parní stroj, úžasné síly zdroj… Připadal jsem si jako podobný parní stroj, ale v poruše. Čím dál hůř jsem dýchal a běžel do kopce už jen po krůčcích. Přede mnou ale jel na kole člen horské služby, který mě dlouhou dobu tahal za svým zadním kolem a povzbuzoval, než došel k závěru, že opravdu nepřidám a zmizel… Po dalších dvou hodinách běhu (nebo se to tak aspoň zdálo) se konečně objevila první rovinka. Těsně před ní mě ovšem úspěšně předběhli dva závodníci, kterým jsem to stejné udělal předtím ve stoupání k lesnímu baru. Jen ať si běží… Postupem času se ale rovinka změnila v lehké klesání, z něhož jsem se neradoval příliš dlouho, neboť postupně přešlo zpět do mírného stoupání. Ale náznaky už tu byly!!! Nakonec opravdu slíbené klesání přišlo a zachránilo mi život i lepší umístění. Borci, kteří mě po stoupání předehnali, začali najednou ztrácet a nakonec jsem je dostal oba dva. Přesto, že jsem za každou zatáčkou toužebně vyhlížel první domy a cílovou rovinku, která stále nepřicházela, bylo klesání tou příjemnější částí závodu. Nakonec jsem se dočkal. Posledních 500 metrů pro mě bylo utrpení a cílová rovinka mi trhala plíce. Nohy už prakticky nebyly moje a připadal jsem si jako ten voják, dobíhající 42 km po bitvě u Marathónu. Nakonec jsem se ale dostal zdárně do cíle. Tam jsem dalších 45 minut neměl chuť na cokoliv a dával jsem se dohromady. V té době přibíhali další borci a já zjistil, že jsem úspěšně minul veškeré občerstvovací stanice. U jedné chaty na mě kdosi sice pokřikoval „zaber“ a „přidej“, ale stoleček s připravenou slivovicí tak nějak ušel mojí pozornosti. Naštěstí Mira na heslo „slivovice“ slyší výborně. Nejen, že napravil mé výrazné mimozávodní zaváhání, ale také stihl Germána pokárat ve smyslu nedostatečného množství a pomalé obsluhy a ještě doběhl ve velmi slušném čase. No ne nadarmo se říká: „Pijte s Mírou!“, že? 😀 Nakonec i malý Bivoj dovedl Pašíka do cíle a dorazily také naše něžné posily Anet a Markéta. V řeči čísel se z celkových cca 150 závodníku do první třicítky vešlo celkem 6 draků! V čistě chlapských týmech jsme pak obsadili krásné čtvrté a páté místo a náš smíšený tým skončil na místě devátém. Vezmeme-li v potaz, že Janička běžela s tříměsíčním vetřelcem v břiše, zaslouží její umístění i umístění týmu velké uznání. Rozhodně jsme tedy na letošní desítce neudělali ostudu!

O večerní zábavu se postaral ples na téma „lupiči a loupežníci“. Nebyla tak nouze o lotry všeho druhu. Od českého Rumcajse, přes sicilské mafiány až po exotické Sindibády. Oko snad všech draků ale ulpívalo hlavně na exotickém doprovodu loupežníků. Sál se hemžil princeznami z východních zemí a břišními tanečnicemi. Nejedou se do hovorů dostala poznámka „Být o trochu mladší“ nebo „Zajímalo by mě, jak to tetování pokračuje“. U stolu se pak pomalu utvářelo pořadí neoficiální soutěže krásek dnešního večera. Co však na dlouhou dobu zaměstnalo zraky všech, byl neskutečný, neuvěřitelný až famózní raut. To jsme ještě netušili kolik fází nás čeká, než se projíme k absolutnímu závěru. Losos, krevetky, paštiky, řízečky… to byl teprve začátek. Během večera jsme ochutnali i nespočet zákusků, čokoládové jednohubky s ovocem, gratinované brambůrky a úžasná kuřecí prsa připravená metodou sous-vide s houbovou redukcí (ne omáčkou, ale redukcí!!! Pozor! :-D). Pašík se zapojil jako kuchtík a rozdával nejen úsměvy, ale postupem času i poloprofesionální francouzské palačinky, na které se stály fronty. Věřím, že v tuhle chvíli nezúčastnění ohryzávají obrazovky a zúčastnění nostalgicky pláčou a slintají. Klíčovou osobou večera však byl již zmiňovaný moderátor. Po závodě ocenil nejlepší „běhny a běžce“ a v podobném rázu pokračoval až do ranních hodin. Většina z nás jen kroutila hlavou nad tím, jak skvěle dokázal upoutat pozornost celého sálu a bavit ho skoro hodinu improvizovaným vystoupením. Pilo se, jedlo se a tančilo. Během jednoho hromadného tance přišlo i na balónky, které se objevily kdo ví odkud. Nakonec jsme se protančili až ke konci večera, zhltli ještě pár uzených žeber a nastal čas uložit se k zaslouženému odpočinku. Víkendová dračí akce se nám tedy vydařila. A pro ty, kteří nebyli a nevěří svým očím, mám jen jeden vzkaz: „Kdo nevěří, ať příště běží!“

– Dan –

Více fotek a parádní video v naší galerii…
Kompletní výsledky