Lake Tahoe – jak „americký Špindl“ mile překvapil

Published on: 8.6.2015
Categories: Novinky
Tags: No Tags
Comments: 4 komentáře

LakeTahoeTento článek původně neměl vůbec vzniknout. Nepřišel mi až tak zajímavý a hlavně je sezóna, kdy se jezdí závody a je i tak dost zajímavého materiálu k napsání. Ale od zahájení jsme odjeli už dva závody, na stránkách stále nic, a tak se to pokusím trošku napravit. Tenhle výlet se opět odehrál v Kalifornii, bylo to bez pádel, ale i tak to bylo bezva a z malé části na vodě, takže zas tak mimo mísu to není…

Ve firmě jsem už téměř tři roky, počítám-li dobře. A víceméně každá návštěva centrály byla kvůli změně ve vedení. Je-li tohle už naše pátá cesta, tak to znamená nový šéf co půl roku. Zní to šíleně, ale je to tak. Člověk si zvykne. Zvlášť když si dokáže najít to své 😉 Přijde mi totiž, že během těch pěti návštěv jsme poznali více krás USA než průměrný Američan za celý život.

SailA co to bylo tentokrát? Nespěchejme tolik. Než se dostanu k víkendovému cestování, pustím na vás trochu propagandy. Už přes tři roky tlačím na to, aby si více členů zřídilo kormidelnickou licenci. Většině to přijde nuda a i zbytečnost vzhledem k tomu, kolik v Olomouci jezdí parníků, remorkérů a dalších nebezpečných plavidel. Jasan, nenutím, chápu… Ale VéEmPéčko (VMP – Vůdce Malého Plavidla) není jen o kormidlování dračí lodi! Otevírá také cestu k motorovým člunům či plachetnicím. A to je teprve ten správný adrenalin!

V rámci služební cesty jsme měli plánovaný „off-site meeting“, což v českém překladu znamená, že tým na celý den vypadne z kanclu někam ven. Aby se neřeklo, tak se udělá krátká prezentace a pak se hrají různé míčové hry a další nesmysly pro ztmelení kolektivu. Naštěstí pro nás byl „meeting“ naplánován k Shoreline Lake (Mountain View) a místečko nabízelo krom námi „milovaných“ míčových her i spoustu vyžití na vodní ploše v podobě šlapadel, kajaků a dalších hraček pro děti (dračí lodě nebyly ve výběru ;-), ale Martina a mě jednoznačně od první chvíle upoutala plachetnice kotvená u mola… Ano, půjčit se dá, ale je třeba mít platnou licenci. Jelikož to byla vůbec první příležitost vytáhnout kartičku, na kterou jsem se víc jak týden učil, neváhal jsem ani minutu. Týpci chvíli koukali na české popisky, pokývali hlavou a vyrazili s námi na molo. Plachetnička opravdu maličká, lehoučká, trup lodi typu jola, spouštěcí posuvná ploutev (která se ale nedala posouvat – nebo jsme nepřišli na to jak), čímž pádem silně závětrná a tedy Yachtingnestabilní. Bude to zábava! A taky že byla! Jak Martin, tak i já jsme na plachetnici neseděli hezkých pár neděl a tak jsme se snažili rozpomenout co a jak. Začátky byly krušné, zvláště v otočkách proti větru, ale jak jsme se rozjezdili, začaly nám jiskřit očka. Vítr byl perfektní, poměrně stabilní, poryvy se daly krásně odečíst z hladiny. S větší jistotou ovládání jsme se s plachetničkou pouštěli do větších a větších náklonů, až nám vítr bral zbytky vlasů z hlavy a adrenalín stříkal z uší! Jasně, pomyslím-li na původní myšlenku „off-situ“, nedá se tohle považovat za úplně kolektivní sport, ale Martin a já jsme se na lodi sehráli dokonale!

Víkendové plány jsem nechal plně na Ondrovi a Martinovi. Jednáč proto, že jsem byl totálně zasekaný v práci (momentálně na jiném projektu než oni), druháč proto, že jak výlet do Yosemitte, tak na Mt. Whitney jsem vymýšlel já, a tak bude dobré, aby jednou byl víkend také podle jejich představ 😉 Navíc mám v hlavě projekt „Mt. Shasta“ – ale o tom snad někdy příště 😉 Ondra přišel s výletem na Mammoth Lakes. Fotky vypadaly skvěle, nebyl důvod hledat něco jiného. Zbývalo jen vymyslet, co s emailem od mého šéfa „you are expected to work on weekends“… Na výmluvy jsem nikdy moc dobrý nebyl, a tak jsem v pátek večer zkusil jednoduché „see ya on Monday“ a zafungovalo to. Borci se nezmohli na víc než „see ya“ a víkend mohl začít 😉

Cesta probíhala bez problémů do chvíle, než navigace nahlásila, že sedlo, přes které máme jet, je nově pod sněhem a tudíž neprůjezdné a objížďka si žádá další hodinu a půl navíc. Nemusí se to zdát až tak moc, ale když to přidáme k původním pěti hodinám, tak je to celkem hodně. Po dlouhé a vášnivé diskusi měníme destinaci na Lake Tahoe. Úplně nadšený z toho nejsem… Těšil jsem se, jak vyčistím hlavu někde mimo civilizaci. Lake Tahoe jsem krátce navštívil někdy před dvanácti lety a to místo mám zapsané v hlavě jako „americký Špindl“. Je to nejbližší lyžařské středisko ze San Francisca, takže mrtě lanovek, snobů a drahých restaurací…

EagleFallsOndra naštěstí našel pěknou neznačenou trasu na horu Mt. Tallac (2968m) – nejvyšší vrchol v západní části jezera Lake Tahoe. V místním infocentru nás jen upozornili, že nehoře bude dosti sněhu a doporučili nám uložit si číslo „911“ do telefonu 😉 Vychází se od jezera Fallen Leaf Lake (1944m), které jsme z větší půlky objeli autem. Krásná průzračná voda, chatičky na břehu, mola a jachty. Jooo, tady lidi umí žít! Hned u místa, kde jsme nechali auto, nacházíme krásný vodopád (Eagle Falls), fotíme, ale pak už vyrážíme prudce vzhůru a hlavy se nám začínají čistit – jak od starostí z práce, tak od kyslíku, kterého bylo čím dál tím míň. Výhledy ale jsou úžasné, úplný kaviár pro oči! Jezera, stromy prapodivných tvarů a sněhové jazyky, kterých s výškou přibývalo čím dál tím víc. Nejednou jsem se přistihl zasněný s pohledem upřeným na zasněženou stěnu s myšlenkami, že aspoň tři oblouky by tam šly… Cestu jsme si dle rady místního borce zkrátili napřímo, přes obrovské pohybující se balvany až do míst se souvislou sněhovou pokrývkou. A vrchol pořád pekelně daleko – ostatně jako vždy. Na vrcholu se fotíme, dáváme sváču a meditujeme nad tím, jak dolů. Stejnou cestou se nám nechce a tak zkoušíme jít obloukem kolem jezera Gilmore Lake do druhého údolí. Večerní měkké světlo dělá své a my nevíme co dřív fotit. Je to krása! Těsně před koncem ještě nacházíme minerální pramen se zrzavou vodou zbarvením připomínající „pivo zesplzně“, riskuju suchou kůži a nabírám alespoň do své lahve, abychom mohli ochutnat…

HaciendaInnUtahaní sedáme do auta a snažíme se najít místečko, kde složíme hlavu. Ondra říká, že kolem sta dolarů by neměl být problém, což mi připadá jako výzva a zkouším hledat. Se vzpomínkami na naše studentské cesty po Kostarice, kde jsme nejraději mívali dvou-až-tří švábové hotely (a v případě spaní ve stanu jsme si pro dobrý pocit nosili svého vlastního švába v ešusu) třídím nabídky dle ceny a naviguju hned na první na seznamu – „Haicienda Inn“ – za až neuvěřitelných 50 USD pro všechny tři. Ano, bazén je vypuštěný, ale dno ma krásně do oblouku, skejťáci by se tady vyblbli. Vířivka taky mimo provoz. Ale pokoj jinak slušný, bez švábů a myší a tak házíme bagáž na postel a jdeme do místního minipivovaru na véču. Martin se nejdříve brání, ale po první třetince lokálního pifka mu zachutná a láme jedno za druhým. Jídlo supr, porce na americké poměry obvyklé, takže nikdo z nás není schopný dojíst a bereme zbytky do krabiček na snídani…

MarletteLakeRáno je trošku ospalé. Ondra dojíždí hambáč co mu zbyl od večeře, Martin se shání po kávě, aby začal fungovat. Vyjíždíme směr Lake Tahoe Nevada State Park, tedy přes hranici Kalifornie/Nevada. Hned za hranicí vidíme kasína a vše, co k Nevadě patří. Bloudíme a hledáme výchozí bod pro náš trek k jezeru Marlette Lake. Výhledy ze silnice kolem Lake Tahoe jsou úžasné – průzračná voda v jezeru, ale i zasněžené vrcholky které jsme zdolávali včera. Konečně parkujeme, mažeme připálené ksichty ze včerejšího dne a vyrážíme vzhůru. Oproti včerejšku mi chybí výhledy. Cesta je v lese, nic moc není vidět, ale jde se skvěle – žádné velké šutry, jen písčitá pěšinka na jejímž povrchu je vidět, že zde také řádí bajkeři. Nastoupáváme pořádé metry nahoru až k jezeru, které je však pořád na úrovni stromů a žádný úchvatný výhled se nekoná. Musíme výš a ukazuju prstem nad holý vrcholek nad námi – Snow Valley Peak (2810m)… Ondrovi jdou oči vzhůru, já to beru jako souhlas a tak vyrážíme dál 😉 Těsně pod vrcholem odbočíme z cesty a otevírá se nám úžasný výhled na jezero Marlette Lake, jako vždy děláme fotku s českou vlajkou, dáváme oběd, který spláchneme jedním pifkem z plechu. SnowValleyPeakVrcholek už je kousek, ale cesta je trnitá, přes sněhové jazyky, kde se propadáme až bůhví-po-co 😉 Nahoře je několik solárních panelů, pár antén a pravděpodobně meteo-stanice. Dle módního slovníku dnešní mládeže dáváme „selfíčko“ a jdeme zkratkou dolů do údolí. Na úrovni lesa beru Martinovi batoh a Martin vybíhá k autu, aby ho převezl k parkovišti, kam dorazíme. S Ondrou jdeme taky svižně, čas se začíná krátit, ale krátkou zastávku u jezera Spooner Lake si neodpustíme. Jen co dojdeme na parkoviště, tak vidíme přijíždět Martina s naším ocelovým ořem. Tomu se říká načasování!

A co závěrem? Víceméně to, co už víte z titulku: Lake Tahoe navzdory mým obavám mile překvapilo – i tady se dají najít krásná místa bez hordy obtloustlých Američanů, kteří ze svých esúvéček vysedají jen když ke stanici lanovky to není dál než 50m 😉

– Mira –

Pár dalších fotek najede jako vždy v galerii, záznamy treků z GPSky na odkazech níže…
sobota – Mt. Tallac
neděle – výstup na Snow Valley Peak a Martinův běh pro auto
čtvrtek brzy ráno před odletem: náš 10km výběh po Cupertinských kopcích

Share Button
4 komentáře
  1. Martin A napsal:

    to je 420 ? )) to je super lodička, chci to ted kupovat klukům ))

    • Pašík Pašík napsal:

      nevím, co to je, a ani bych nevěděl, co s tím dělat. ale vypadá to jako na pěknou porci zábavy… to si někdo umí naplánovat služebku 😉

  2. Mira Mira napsal:

    Martine, označení/typ vůbec netuším. Jela ale supr 😉

  3. Trenér napsal:

    Hezky napsané a ještě lépe prožité. Pěkný příspěvek. Velmi jsem si počteníčko užil. Díky Míro 🙂