Haná Dragons.cz

Vím, že to sem úplně nepatří, ale je zrovna sezóna okurek, tak proč krátkým článkem nepřilákat na stránky pár robotů, co nám to tu zanesou spamem ;-). Tento příběh byl odstartován služební cestou pro nejmenovanou ovocnářskou společnost, ale neztrácejme čas detaily a pojďme rovnou do hor…

Volný víkend v Kalifornii nabízel po náročném pracovním týdnu spoustu možností na odpočinek, ale jen jedna z nich byla plná adrenalinu, potu a puchýřů na nohách. Nebylo co řešit, jedeme do narodního parku Yosemity pokořit místní vrcholy!

Tento krásný park jsem navštívil ještě jako student někdy před deseti lety a musím uznat, že nyní je vše jinak. Hory jsou přeplněné mladou sportuchtivou generací američanů a tak jsou z důvodu bezpečnosti rangeři nuceni regulovat počty turistů pomocí permitů. Na náš vysněný Half Dome (2694m) smí každý den cca 270 hikerů a o povolenku se žádá víc jak půl roku dopředu! Ouha! Naštěstí pro neznalce jako jsme my každý den probíhá ještě loterie o cca 50 dodatečných míst, které dle dlouhodobých odhadů vykrývají permity lidí, co vůbec nedorazí nebo výstup na poslední chvíli vzdají. Jako správní češi jsme šli štěstíčku trošku naproti a tak jedna ze dvou podaných žádostí vyšla a my mohli pobalit a vyrazit. Ještě jedno překvapení nás však čekalo při hledání kepmu na páteční večer. Nejbližší s volným místem pro auto a stan byl vzdálený 29mil od parku, navíc vzdušnou čarou a ještě k tomu na východ. Zajížďka přes 100km nás od této možnosti odradila a pár neúspěšných telefonátů definitivně rozhodlo že vyrážíme až v sobotu ráno a tu jednu noc na neděli „vopankujem“ někde v lesíku. Cca 400km náš Nissan spokl za nějaké čtyři hodiny a jelikož permit na Half Dome byl psaný až na neděli vyrazili jsme na „malý výlet na rozehřátí“ ;-).

Z Yosemite Valley jsme se po „Four-mile“ treku vyhoupli na Glacier Point (2220m), kde na nás čekal nádherný výhled na horu se kterou budeme bojovat zítra. Radost z překonaných devíti set nadmořských metrů nám trošku kazil fakt, že 50m od vrcholu bylo parkoviště plné aut. To ale zároveň vysvětlovalo, jak se tak velké množství obtloustlých lidí dostalo nahoru ;-). Ondra s Terkou volili stejnou cestou i zpět, Martin a já jsme se po krátkém váhání rozhodli vyrazit směr Nevada falls po cestičce plné neuvěřitelných výhledů na kopce, údolíčka a vodopády. DžíPíeSka nám na konec našeho „warm-up hajku“ ukázala 27km a necelých 1200 nastoupaných a samozřejmě i naklesaných metrů. Po odvedeném výkonu nás chuť na „punk“ v lese trošku přešla a tak jsme vzali za vděk motelu čtyři majle od parku za přijatelných 25 USD na osobu.

V neděli ráno po vydatné snídani a krátkém přejezdu na parkoviště u Upper Pine kempu vyrážíme na náš vysněný vrchol. Ze začátku pohodová cestička začíná kousek za mostem přes řeku přitvrzovat a stoupáme po příkrých schodech k Vernal falls. Fotíme a kocháme se pohledem do údolíčka zalitého ranním sluncem. Potkáváme zde také Megan a Niki, které jako my marně hledají cestu dál k Nevada falls a tak se společne vydáváme podél řeky a po chvíli nacházíme oficiální cestičku. Povídáme si o cestování a čas tak skvěle ubíhá. Martin se pod vodopády snaží holky přibrzdit pod zámiňkou focení, ale ty moc na nás „pány v letech“ ohledy neberou a ženou to dál nahoru. Konečně! Jsme u vodopádu! Potem zlití jako hovada, sotva popadáme dech. Holky bez krůpějky potu rozdávají úsměvy. Asi děláme něco špatně, říkám si ;-). Pohled na výškoměr nás ale trošku uklidňuje – máme za sebou přes šest set výškových metrů, to znamená zhruba třetinu. To bylo zatraceně rychlé! Fotíme vodopád i údolíčko, loučíme se s Megan a Niki, které se vracejí dolů, a vyrážíme dál směr vrchol. Cesta hodně mění charakter, jdeme prakticky po rovině, po písčité pěšince, kde také potkáváme Ivu. Překvapuje nás její obří krosna. Zvědavost nám nedá a dáváme se s ní do řeči. Číňanka z Pekingu studující ve Philadelphii se rozhodla pokořit 340km dlouhý John Muir trail a zakončit ho výstupem na Mt. Whitney (4421m). A to vše úplně sama. Kdybychom měli na hlavách klobouky, tak jsme je smekli. Povídáme si s ní dál a cesta rychle ubíhá. Mezi řečí zkoušíme Ivu z dějepisu a necháme si od ní vyložit legendu o Qu Yuanovi, která se váže ke vzniku tradice dračích lodí. Přicházíme na rozcestí, kde Iva odhazuje krosnu a podstatně ostřejším tempem ukrajujeme z posledních dvou zbývajících majlí. Pod Sub Half Domem potkáváme sličnou rangerku s puškou přes rameno. Zkontroluje nám permity a ptá se zda jsme slyšeli hromy. „Ne? Tak hodně štěstí chlapci, já jdu dolů, tady je to nebezpečné.“ Chvíli se zaposloucháme a už bouřku slyšíme i my. Je pravda, že není horšího místa, než vysoká holá skála na které jsou kovové tyče a lana. Po krátkém váhání jsme rozhodnutí to zkusit. Buď to stihnem, nebo se fofrem vrátíme. Ivu necháváme za sebou a doslova vybíháme příkrou stěnu Sub Half Domu. Pumpa mi jede naplno, otáčky jdou do červeného. Hromy duní a před námi se objevuje finální část s „cables“ – nejpruší místo jištěné lany. Vidíme spoustu hikerů spouštějících se dolů, pravděpodobně je také vystrašila bouřka. Nevzdáváme to, nicméně zdá se že jsme jediní kdo se rozhodli jít proti davu. Beru si rukavice, zajišťuju foťák v pouzdře a vyrážím. Stěna je tak vyleštěná od bot turistů, že bez lan by to byla velká divočina. Makám nohama i rukama, brzy mi dochází dech. Potkávám první protijdoucí, kteří se zpravidla křečovitě drží lana a pobízejí mě, ať jdu já první. Nééé, ja potřebuju vydechnout! Dobrá, ještě tuhle tyč minu pak ale odpočnu. U další tyče mě ale zase pobízejí další… Mám rudo před očima, jdu a rubu. Ve dvou třetinách dostávám neuvěřitelnou křeč do pravého stehna, následně i do levého. Věším se do lan a snažím se křeč uvolnit. Smutně koukám na Martina, který je už notný kus nade mnou. Poslední úsek už naštěstí není tak prudký, hodně si pomáhám rukama a nějak to jde. A je to tady! Jsme na vrcholu!!! Zdravíme pana sviště, protože kromě něj tu prakticky nikdo není. Úplně jsme při výstupu zapoměli na bouřku. Ta když nás viděla, tak se naštěstí dala na ústup a my si to tak mohli naplno vychutnat. Pár fotek, vrcholové pifko a vzhůru dolů! Na lanech se míjíme s Ivou, která svůj sen o zdolaném vrcholu také nevzdala. Dole dáváme sváču na doplnění energie a dobíhá nás Ondra. Moc šancí na odpočinek se mu od nás nedostává. Podáváme mu rukavice a ženeme ho na lana. „Na vrchol a zpět je to nějakých 40 minut, tak makej, ať se dostaneme rozumně dolů k autu“. Volný čas s Martinem využíváme k odpočinku ;-). Společně s Ondrou pak sbíháme pod Sub Half Dome, kde na nás čeká Tereza. Dobíhá nás i Iva, se kterou se ale loučíme dvě míle na to, kde se od nás odpojuje a pokračuje svou pouť k Mt. Whitney. Po cestě ještě fotíme chřestýše a už se spouštíme dolů cestou kolem Nevada falls a Vernal falls. Konečně dorážíme k fontánce s pitnou vodou, kde doplníme zásoby, svlažíme rty a mimoděk rozpláčeme malou holčičku ;-). K autu to máme už jen nějaké dva kilometry a tak Martin vypíná GPSku, která v tuto chvíli ukazuje lehce přes 29km a necelých 1700m převýšení. Chladíme unavená chodila v potoce a protahujeme svaly. Dobíhá nás Ondra s Terkou a po přeházení věcí v autě vyrážíme směr Cupertino…

Nezbývá než dodat, že Keprník je Keprník… ale tohle byl také opravdu vyjímečný výlet.

A co příště? No třeba Mt. Whitney 😉

– Mira –

Fotky jako vždy najdete v naší galerii…