Haná Dragons.cz

a právě odtamtud si Česká výprava přivezla tři medaile z Mistrovství světa v dračích lodích pro rok 2015. K těmto cenným kovům (a mohu rovnou prozradit, že jeden byl barvy bronzové a dva ty nejcennější) byla cesta dlouhá, místy i trnitá. Tak tedy seběhlo se to takhle…

Po konferenci ČADL bylo z 90% jasné, že do vzdálené Kanady se vydají asi jen dvě posádky a to posádka 50 plus a 60 plus. Mládí protentokrát prý zůstane doma a bude šetřit a „se šetřit“. Tedy do 50 plus bych se už vešel a tak jsem vstoupil do řeky, která ústila v srpnové Kanadě. Řeka sama začínala v Kojetíně, kde jsme spolu s ostatními nadšenci a abych byl genderově korektní, taky nadšenkami, strávili mnoho dní přípravou, mnohdy za teplot, jež si nezadaly s finální scénou z pohádky „S čerty nejsou žerty“. Ale vyplatilo se to (viz úvod článku).

Jelikož a protože jsem byl v týmu (když nepočítám bubenici Katku)věkem i účastí úplný greenhorn, tedy zelenáč, nebylo pro mne úplně snadné rychle pochopit, co ode mne kapitán a potažmo trenér vlastně chce, ale oběma musím tímto poděkovat za trpělivost, kterou se mnou měli, když mne učili „kojetínský“ styl pádlování, který se od „brněnského“, tedy pro mne mateřského, stylu dost liší. Přiznám se bez mučení, že byly chvíle, kdy si asi obě strany výukového procesu – jak učitel, tak žák docela zoufaly, ale trpělivost růže přinesla a já jsem pochopil. Zde bych se také rád zmínil o celém týmu a poděkoval jednomu každému za to, jak mne přijali a začlenili do party. Rád musím říci, že tak skvělou partu jsem už dlouho nepotkal a tolik srandy, přátelského hecování a pošťuchování dlouho nezažil. Na druhou stranu, když bylo třeba, všichni se bez keců podřídili pokynům kapitána Ladi, u rozcvičky pak háčka Míry a v loděnici trenéra Pavla. Klobouk dolů.

Na organizaci výpravy samé bystrým okem (pevnou rukou a vlídným přístupem) dohlížela Lenka, dobrý to duch a anděl strážný naší výpravy. Bez ní bychom byli v mnoha situacích ztraceni a jen díky ní jsme se mohli plně věnovat tréninkům a poté i závodům. Obdivuji její pevné nervy i ve chvílích, kdy mnozí víru ztráceli a pomyslná loďka naší výpravy se povážlivě plnila vodou.

V místě samém jsme se utábořili v kempu „Yellystone“, kterému u vjezdu vévodil v nadživotní velikosti uplácaný méďa Béďa (v kanadském originále zvaný Yogi). Celičký kemp byl fotkami Yogiho a jeho famílie olepený a každý z příkazů a omezení (v tom se od nás moc nelišili) byl doprovázen dílem usměvavým, dílem pak lehce nasraným obličejem Yogiho.

V čem se ovšem kempy naše a kanadské liší, je dodržování nočního klidu. Ve 23,00 h vše ztichlo a osádky zalezly do karavanů, stanů či chatek a jediné co bylo slyšet, bylo bzučení nadržených cikád a cvrčků. Jak je to v našich kempech víte a netřeba se šířeji rozepisovat.

Zahajovací ceremoniál proběhl v krásném prostředí Niagarských vodopádů a sešlo se na něm odhadem tak tisíc závodníků (jen Austrálie jich měla asi 200). Po nástupu týmů začal program, který byl asi zajímavý, ale protože pořadatelé mazaně vlastní performanci umístili na kopec a do dolíku, kdežto nás přihlížející pod kopec, mnoho jsme neviděli a museli jsme se spolehnout na „anténky“ s přivázanými mobily a kamerami, které se nad hlavami podívanéchtivých výprav záhy ježily jako ostny dikobraza. Asi po půl hodině nám odumřely vztyčené ruce a tak jsme to zabalili a po zhlédnutí krátkého, ale krásného ohňostroje nad Niagarou, odfrčeli do kempu.

Na závodiště samotné jsme jezdili „vláčkem“ 4-5 půjčených vozů, cca 20 minut z kempu. Kanál to byl opravdu krásný. Co nás ale trochu zarazilo, byla kanadská šetrnost při budování zázemí pro závodníky. Dva stany o rozměrech cca 3 x 3 metry nejsou pro posádku čítající 30 borců a borkyň mnoho a když připočteme jeden stůl vyjde vám, že půlka party ležela či posedávala venku na pražícím slunci a druhá se tísnila, hledajíc kousek stínu, pod touto miniaturní zástěnou. Samozřejmě, že pak docházelo k tomu, že tým, který přišel dřív, zabral více stanů a ukradl více stolků týmům jiným, což k dobré pohodě rozhodně nepřispívalo. Jinak závody samotné byly organizovány na výbornou a časový harmonogram byl pro pořadatele zákonem. Posádky se k sobě chovaly naprosto skvěle a každá jízda končila gratulacemi a přátelským “ nice run, thank you“ mezi všemi účastníky rozjížďky.

Přísní maršálové dohlíželi bdělým okem na nástup na start a neváhali pokárat posádky, které se v rámci jistě chvályhodné snahy se trochu „rozjet“, zatoulaly příliš daleko od startovní čáry.

Jízd samotných jsem si užíval a každá pro mne byla „ta rozhodující“. Mít vedle sebe ty nejlepší borce z Kanady, USA, Austrálie, Německa, Velké Británie, to se nepoštěstí každý den. Opravdu to stálo za to a pomyslná třešnička na dortu byla bronzová medaile z 2000m pro 50+ MIX na velké lodi a dvě zlaté 60+ OPEN v malých lodích z 200m a 500m. Tedy co trať, to „placka“. Slyšet naši krásnou hymnu na světovém kolbišti a ještě k tomu dvakrát, to jednoho vezme u srdce a oči lehce zvlhnou dojetím. Přál bych všem to jednou zažít a „být u toho“.

Poslední den šampionátu se rozjela výměna dresů. Začalo to už dopoledne, ale pravé šílenství propuklo po skončení závodů. Měnil každý s každým a profesionální měniči chodili ověšení triky všech 21 týmů a ještě nějakými navíc. Mne okupovali Japonci (zjistili, že se s nimi trochu domluvím), ale měli smůlu, japonský dres už mám ze Szegedu. Tak jsem, abych neurazil a zapadl, vyměnil jeden dres za dres USA. Druhý, můj propocený, medailově bronzový bych nevyměnil za nic na světě. Měnily se i trenýrky a spodky, ale do to jsem fakt nešel.

Závěrečná párty v Niagaře byla pro mne osobně zklamáním. Za 20 CAD jsme nedostali vůbec nic, když nepočítám dávku dunivých decibelů jakési pochybné kombinace techna a popu, která se na nás valila z obřích repráků. Stísněni na ploše 20 x 20 m nebylo kam uhnout. Nebylo tedy divu, že většina naší posádky vzala do zaječích už hodinu po zahájení. Mně osobně brněla hlava ještě po návratu do kempu.

Cesta zpět proběhla v lehkém adrenalinovém rauši, když se mi podařilo zabloudit v Torontu cestou na letiště. Navigace nemaje, začal jsem si zoufat, ale zachránil nás ochotný policista, který nám na mapě Toronta (kterou u sebe měl jeden ze členů osádky vozu) vysvětlil, že ještě nejsme úplně v pr…., jak jsem expresivně prohlašoval já, ale naopak jedeme správným směrem, což se ostatně potvrdilo a za cca 15 minut jsme se vítali s ostatními na letišti.

Let samotný byl docela v pohodě a nebýt toho, že jsme v Praze zjistili, že naše kufry zůstaly v Paříži a tudíž nám je dovezou v dalších dnech, bylo by to klidné ukončení naší cesty „tam a zpět“.

Ještě jednou děkuji všem členům našeho veleúspěšného týmu a byla pro mne čest být ve vašich řadách.

– Vašek –

Více fotek u nás v galerii…