Hanáci v první desítce na MČR v Brně!

Published on: 28.9.2021
Categories: Novinky
Tags: No Tags
Comments: 4 Comments

S ohledem na výtečné umístění v Kroměříži, kde jsme brali dvakrát druhé místo, jsme se rozhodli opustit župní přebory a vyrazit na Mistrovství České republiky dračích lodí do Brna. Dali jsme si cíl nic nepodcenit a proto jsme se vrhli do usilovného tréninku v plné závodní sestavě. Teda, vlastně jsme chtěli, ale v závodní sestavě jsme se nesešli ani jednou a já vlastně pádlo od Kroměříže skoro nedržel.

I přesto jsme chtěli být sjetá posádka, takže Mira volal Romanovi, ale ten už to nedělá. Takže jediné podpůrné prostředky nakonec byla moje startovní zelená, kterou jsem večer před závody přihodil do tašky (a pak nějaké drogy co měl Marťas, ale s ohledem na návštěvu celníka Járy je nakonec potupně míchal s vodou a chlemtal místo lajny kterou plánoval).

Saša mi psal, že mě nabere v 6:50. To mi bylo divný, protože tak brzo nevstávám ani do práce, ale tak nakonec jsem se nějak vyhecoval. Na rozdíl od Miry nechodím ráno běhat deset kiláků, takže jsem mohl vstát až asi v 6:25 (to už je světlo Miro!), sežrat něco od večeře a jít vyhlížet Sašu. Z vyhlížení nebylo nic, protože jakmile jsem otevřel dveře, tak Saša na značkách vyhlížel mě. Narval jsem do kufru kytaru a tašku a vyrazili jsme pro zbytek osazenstva našeho vozu. První jsme nabrali Kamču, která i přes výhružky že bude marná po „Noci vědců“ byla ve velmi dobré duševní i fyzické kondici na rozdíl od Marťase, který, ač fyzicky vybaven výborně, duševně na výši nebyl. Přestože mu Saša poslal den předem instrukce, kterou tramvají (a to byl zádrhel, Marťas umí jen šalinou) a v kolik má jet z hlavního nádraží k nám na lokaci, výsledek se nedostavil. Dostavil se pouze zoufalý telefonát a my vyrazili na hlavák pro Marťase. Poté, co se ukázalo, že Marťas přecijen ještě není zběhlý Olomoučák (protože nečekal u pošty, což je samozřejmě klasické olomoucké nabírací místo „U hlaváku“) jsme se šťastně shledali a jeli pro Elis + psa. Pod dojmem slov: „Bereme psa, budeš ho mít pod nohama!“ jsem čekal jorkšíra, čivavu nebo něco podobného velikosti středního králíka. Nafasoval jsem Dorotku, což je Stafford s temperamentem úměrným svému věku devíti měsíců. Začali jsme dobře, snažila se drápat nahoru a olizovat mi obličej. Nevyhledávám to popravdě ani doma (teda to oblizování obličeje) a nikterak jsem nejásal. Naštěstí jsme si to celkem záhy vysvětlili a cesta uběhla s vyhlídkovou jízdou kolem Brna (posíláme díky aplikaci waze) v pohodě.

Po příjezdu na místo jsme vyházeli psa, krámy, kytary a tak nějak všecko z auta a jali se hledat místo, kde Mira a spol. rozbili tábor (a nenarazili bečku), zatímco Saša vyrazil hledat místo kde odstavit povoz. Stan jsme, díky tomu, že Mira tentokrát nejen že nezapomněl vzít vlajku, ale výjimečně k ní vzal i tyčku, našli snadno. Měli jsme parádní výhled na dráhu, k lodím jsme nemuseli scházet kopec (to se s přibývajícím časem a hladinou alkoholu dalo určitě považovat za výhodu) a ještě byl moc pěkný rozhled po okolí (zejména vpravo od nás). Zahájili jsme zelenou vlnou a následně poslali kapitána pro pivo, protože jsme měli asi dvacet minut do první jízdy a bylo třeba se rozcvičit (jiné týmy pravda klikovaly, dřepovaly, běhaly a vůbec dělaly divné věci, ale tím jsme se nenechali rozhodit). S ohledem na konkurenci nám bylo asi všem jasné, že bedna z toho nejspíš nebude, ale rozhodně jsme nechtěli prodat kůži lacino. První rozjížďka nám minimálně ve fázi startu nevyšla dle představ, protože teda start, kde si vás půl minuty borec rovná a během sekundy dá dva povely – připravtesestart! – nejsou něco, na co jsme úplně zvyklí. Nicméně toto bylo stejné pro všechny a nelze se na to vymlouvat. Rozjížďku jsme pravda nevyhráli, no poslední jsme taky nebyli. Bohužel opravným jízdám jsme se nevyhnuli. V rámci opravné jízdy jsme taky nezazářili natolik, abychom se posunuli v rámci žebříčku a dalo nám to nakonec jen na finále C. Sebrali jsme veškeré odhodlání, naprali do sebe řízky, salát, nějaká ta piva (a meruňu – Evi, fakt super), Marťas se trochu nafrčel a šlo se na věc. Z mého pohledu se nám to povedlo včetně startu, jízda rozhodně nebyla špatná, nicméně na první místo finále C to o 6 setin nestačilo (gratulace Serepsům) a my tak zakončili tratě na 200 metrů volným stylem na krásném 10. místě. Ať je to jak chce, desátí na mistrovství republiky není špatný výsledek zejména s ohledem na konkurenci. Nicméně zklamání v tom trochu bylo (zejména ten těsný finiš zamrzel) a my tak prohlašovali, že si spravíme chuť na kilák. Zajímavé bylo, že to stejné říkali i všichni ostatní v různých barvách. Bylo jasné, že spravit chuť si bude chtít každý a kilák nebude zadarmo. Dorynka nám v rámci čekání na závod předvedla, jak se chová pravá psí dáma a zcela nepokrytě dávala najevo zájem o tmavšího psího elegána. Bohužel ten byl nabídkou spíše vyplašen a tak se opět ukázalo, že muži potřebují dobývat (čili i když to dotyčná chce moc, tak prostě válet se po zádech s nohama od sebe není nejkratší cesta ke vztahu, a to ani párminutovému).

Spravování chuti na dlouhé trati začalo gulášem (ten byl tak dobrý, že Zdeněk ho vyměnil za kilák s Azumou v kategorii open) a jemným likérem od Jana Bechera. Chuť se bohužel nespravila Evě, která s obrovským odhodláním odjezdila krátké tratě (super Evi, díky za to), ale na kilometr prosila, abychom sehnali náhradu. Toho se ujal Marťas a podařilo se mu od Dragonforců půjčit slečnu, která se toho nebála a za Evču zaskočila. Vzhledem k dlouhým pauzám mezi jednotlivými jízdami se mi chtělo do lodi čímdál míň a nejradši bych se jen vylil a někde lehl, ale bylo třa se hecnout. Rozlepil jsem jazyk, uvázal šátek a vlezl do lodi. Abychom to měli rychle za sebou, tak jsme to rozjeli dle mého docela zostra, popravdě jsem měl strach, že to nemáme šanci udržet. První dvoustovka tedy utekla rychle, na první bójce bylo znát, že nejsme zvyklí na ostré řezání kormidelníka, ale následně si to sedlo, druhá dvoustovka byla ve stejném tempu jako první a mně došlo, že jsme teprve v půlce – hrůza, děs. Nicméně po výjezdu do třetí dvoustovky se zdálo reálné dojet loď před námi, což nevím jak zbytku, ale mně velmi psychicky pomohlo a dodalo síly (prostě je to v hlavě všechno, co si budem…). Během třetí rovinky jsme loď před námi sjeli na kontakt a finální rovinka se nesla ve znamení toho, kdo bude bok po boku první v cíli. Soupeři se nakonec před námi udrželi, ale rozhodně je to stálo taky spoustu sil (někdo snad zmiňoval, že slečna od konkurence si po dojezdu odložila své boa). Já si sice neodložil, ale bylo mi hodně slabo a těžce jsem lezl ven. S ohledem na to, že jsme loď před námi dohnali (a ti před nimi jim neujeli) bylo jasné, že jsme opět nejhůř desátí a očekávali jsme výsledné časy. Nakonec jsme naši rozjížďku vyhráli (což znamenalo nejhůř deváté místo) a napjatě jsme očekávali, zda ještě někdo v dalších rozjížďkách bude mít čas horší než my. Nakonec se opravdu „povedlo“ a my tak poskočili na osmou příčku, což minimálně z mého pohledu hodnotím jako úspěch.

A protože úspěch se má oslavit, Marťas zajistil šáňo a Mira mohl vycáknout. Protože fotografická akce nedopadla na první pokus, Mira dotankoval a výstřik opakoval (Miro, když to nejde, stačí plivnout na záda), takže jsme si radost mohli zopakovat. Mé původní plány na koupání jsem přehodnotil a dal si radši pivo, nicméně nakonec jsem tam stejně vlezl pro balon, takže i to koupání bylo. Pobalili jsme věci, zbourali stan, dopili co šlo, dali si ještě na cestu zaslouženou odměnu a vyrazili k domovu.

Psa jsem pro zpáteční cestu, za cenu výměny Kamči do auta ke Zdenovi (sorry Kami, ale víšjak…), umístil k náhradní majitelce dozadu a rozvalil se na sedadle smrti vedle Saši. S ohledem na kvalitní silnice v Brnisku se opravdu sedadlo málem stalo (nebo možná teprve stane, uvidíme, co řekne paní Jenšová) sedadlem smrti, protože jsem se znečistil spolu s potahem – tedy ne, že bych neudržel moč, stolici nebo tak něco, ale neudržel jsem pozornost a pivo. Chlapům samozřejmě vůně piva v autě nevadí, ale manželky to občas nesou hůř. Zbytek cesty z bezpečnostních důvodů proběhl s plechovkou namísto kelímku a tak jsme spokojeně dojeli do Olomouce, vyložili Elis a Dory, Marťase a nakonec jsem se vysypal z auta já a Saša bych řekl s radostí jel domů si dát aspoň lahváče.

Za mě se jednalo o velice povedenou akci, s umístěním jsem s ohledem na veškeré okolnosti spokojený, vzhledem ke konkurenci si myslím, že se dá mluvit o úspěchu a určitě jde čerpat motivaci pro další tréninky a závody. Chtěl bych poděkovat všem účastníkům zájezdu, protože ať je to jak chce, na tomhle divným sportu je ta nejlepší věc ta suprová parta lidí z Haná Dragons.

– Benislav Beňa –

Share Button
4 Comments
  1. Mira Mira napsal:

    Top! Pobavil jsem se!

  2. Saša Saša napsal:

    Beňo, nádherně upřímné vyznání. Jseš rozený vypravěč 👍

  3. PetrV PetrV napsal:

    Miluju Beňovi žgryndy! Tak se jmenovala populární satirická skupina, kterou míval Beňa na facebooku… 😉

  4. Zdeněk Horák napsal:

    Beňo pecka – srlo mě, že sem tam nebyl, ale teď mě to srre ještě víc. Do těď sem netušil že si s Čapkem do rodiny. Pobavil sem se, díky!!