Close Print

Hornolipovská desítka 2020 aneb sen o medaili

Published on: 28.1.2020
Categories: Novinky
Tags: No Tags
Comments: Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Hornolipovská desítka 2020 aneb sen o medaili

Třetí lednový víkend se tradičně konal již 19. ročník naší oblíbené Hornolipovské desítky. Z draků jsem se letos účastnil bohužel jen já s Mírou. Aspoň, že se k nám přidali Kori, Kusy, Kolek, Palo a legenda Petřas.

Tento ročník jsme chtěli pojmout hodně poctivě. Už tři měsíce dopředu jsme s klukama zahájili tvrdou přípravu. Většina z nás nakoupila nové vybavení, já jsem dokonce před závody odjel na soustředění do Alp do vysoké nadmořské výšky. Prostě šli jsme tomu štěstíčku co nejvíc naproti. Všichni jsme se štengrovali, uzavírali jsme sázky kdo koho porazí, jezdili jsme spolu na běžky kde každý jel lehce pod svoje možnosti, aby nevyložil soupeřům všechny trumfy. Prostě atmosféra jak má být na nejprestižnější a jediný běžkařský závod sezóny.

Předpověď počasí a sněhové zpravodajství pro nás tak bylo velkým zklamáním. Nebylo na čem závodit, a proto bylo rozhodnuto, že se závod poběží na zkrácené trati asi 7,6km v teniskách bez lyží.

Protože jsme byli z přípravy hodně nadupaní, tak jsme letos nechtěli formu zahodit klasickým nezřízeným pitím alkoholu ve vlaku cestou do Horní Lipové. Na prezenci před závody jsme se tedy dostali nezvykle střízliví. Všichni jsme se zaregistrovali a navlékli jsme se do závodních úborů. Velkým tématem letos bylo obutí. Někdo volil hladké běžecké tenisky, někdo měl trailové boty, Kusy dokonce zvolil pohorky. Připravené jsme měli i nesmeky, ale ty nakonec nikdo nepoužil. Na Magacíně jsme natlačili pár miňonek, banánů, čajů a dalšího sypání z Nutrendu. Už bylo skoro 12:00 a start se blížil. Několik minut před startem se spustil docela hustý déšť, který v kombinaci s teplotou kolem nuly sliboval ty nejtvrdší možné podmínky. Tradiční hymna se tak netradičně zpívala vevnitř. Venku jsme se jen rychle vyfotili a prásk a je odstartováno!

První metry závodu vedly přes strmé stoupání sjezdovkou, kde využívám zimní přípravu v posilovně a jako vítr stoupám vzhůru v těsném kontaktu za prvním. Za horizontem rychle chápu, že tempo prvního závodníka se prostě akceptovat nedá a tak si volím svojí rychlost. Jsem celkem překvapen, že za sebou docela daleko vidím pouze Fida. Běžím na stříbrném fleku, což mi žíly plní adrenalinem. Běží se dost nepříjemným terénem mezi zbytky sněhu a po rozmočených loukách. Člověk musí dávat pozor kam šlape, konstantní tempo je obtížné držet. Valím co to dá, ale pomalu začínám za zády cítit Fida, který se zahřívá a začíná tvrdit tempo. Běží se mi ale docela dobře, až do ostré levé zatáčky asi na třetím kilometru, kde začíná brutální kopec zvaný „Infarkťák“. Pořadatel hlásí, že na vedoucího ztrácím už asi tři a půl minuty. Ten magor je asi mimozemšťan říkám si. Fido už je vedle mě a tak se společně vydáváme pokořit Infarkťák. Kopec je tak prudký, že okamžitě přecházíme z běhu do chůze. Ten sklon prostě běžet nejde. Fida držím asi do půlky stoupání, kde začínám ztrácet. No nevadí ještě jsem stále na medaili a i když to bolí bojuju dál. Kopec je nekonečný a já s nelibostí zjišťuju, že se za mnou jako přízrak vynořil Míra, který mě dochází přesně na horizontu u občerstvovačky. Infarkťák dostál svému jménu: moje srdce dostal do takových tepů, že se nemohu pořádně rozběhnout. Řvu bolestí, Míra se mi vzdaluje a sen o medaili se definitivně rozplývá. Mimochodem se déšť mění na dost husté sněžení, sníh zakrývá zbytky ledu na silnici, nejde vidět kam šlapete a šíleně to klouže. Míra mi utíká z dohledu. Protože nemůžu, tak se s obavou otáčím zpět jestli mě nedohání někdo další. Naštěstí už nikoho nevidím. Běžím dál a konečně trochu popadám dech. Cesta se začíná prudce svažovat zpět k Horní Lipové. Běžíme po ledu a člověk neví jestli brzdit nebo to pustit asi 2x mi to ujíždí, že se sotva udržím na nohách. Konečně jsme nad sjezdovkou tu obíháme dolů na hlavní silnici. Poslední kilometr je do lehkého stoupání a dost se vleče. Ždímu ze sebe co to dá a dobíhám vyčerpán na 4. místě v čase 42:11 minutu a půl za bronzovým Mírou (40:46). Ještě jsem se ani nevydýchl a už do cíle kulhá Kori s bolavou kyčlí v čase 43:14. Před jeho výkonem smekám, protože doběhl v super čase na 5. místě přes velkou bolest. Pak dobíhá 70 letý děda 😀 a za ním Kusy v pohorkách (45:20). V zápětí už na 8. místě finišuje Palo pro změnu s bolavou achilovkou (46:00) a s delší mezerou dobíhá bok po boku Kolek s Petřasem, který si lišácky počkal na posledních 50m, kde nasadil závěrečný sprint. Petřas 9. místo (49:31) a první desítku tedy uzavřel Kolek (49:39). To je super výsledek pro všechny!

Jsme vyčerpaní a mokří, tak se jdeme rychle převléct a pak už jdeme doplnit tekutiny v podobě piva do restaurace na Kovárně. Po pár pivkách dáváme ještě saunu a výřivku a přesouváme se na tradiční afterparty na Magacíně. Jako každý rok se na předních pozicích držíme i v pití alkoholu. Zelená teče proudem. Na druhou část dvojboje dorazil i Medvěd s Haničkou a Bětka s Dušanem. Ukázali nám, že to chlastání jim stále jde a i s rostoucím věkem stále dokážou držet tempo s mladšími. Dál už to asi znáte… vypadá to jako na každé pořádné párty s drakama. Pijeme, tancujeme sem tam nějaký bodyshot a pomalu se trousíme do postelí. Někteří až kolem čtvrté ráno.

I přesto, že se letos neběželo na lyžích byla Hornolipovská zatím nejlepší akce v roce na které jsem byl. Možná je to tím, že to bylo 18.1. 😉 Letos bych chtěl vyzvednout naše parádní výkony na trati. Většinou máme navrch až večer, ale letos na sebe můžeme být hrdí. No a věřím, že příští rok na jubilejní 20. ročník se na startu sejde mnohem více draků a hlavně se snad pojede na sněhu!

– Zlamy –

Share Button