Haná Dragons.cz

Ve Špindlu byla po příjezdu tma jako v ranci, mlha k tomu, zákaz parkování prakticky všude mimo ubytované a velkokapacitní parkoviště. Svítící návěstidla jak na dálnici, avšak všude pusto a prázdno a v celým slavným Mlýně tak všehovšudy 30 aut, z toho 2 s botičkami, a celkově chcípl pes. Mrknul jsem na net co dál, protože zpátky se mi fakt nechtělo. Ačkoli dole byla mlha, nahoře jsem zjistil že je jasno a zima.-) takže co jinýho mě mohlo napadnout než přespat někde nahoře.

Vybral jsem si Luční boudu u pramene Bílého Labe. Následující hodinu jsem jezdil po Špindlu a hledal, kde v mlze upíchnu auto a kýženou červenou značku vedoucí k cíli. Jediné lidi, co jsem potkal, byly dívčiny, které po tom, co jsme se v mlze potkali asi 6x a začli si tykat ukončily svou pouť v nonstopu. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem si zodpovedně vsugeroval myšlenku, že to přece nevzdám kvůli nějakým ženským 🙂

No abych to zkrátil: v 8 jsem našel místo na parkování, kde to vypadalo, že mi auto zůstane bez boty, než se vrátím. Sebral jsem spacák z auta a vyrazil nahoru. Nutno podotknout, že morálku jsem měl hodně nízko. Zaječí úmysly, že zůstanu někde v penzionu dole, byly hodně nutkavé. Potkal jsem ještě místňáka, kterej mě upřesnil, že jsem cvok, že nahoru je to 3 hodiny a že mě po cestě něco určitě sežere. Předpokládal jsem, že je to naháněč do penzionu a nevěnoval jsem mu pozornost 🙂

První 2 kiláčky po asfaltu mi zpestřovaly pohledy na zuřivě zasněžované sjezdovky, pak chvilka lesem a pak začly Krakonošovy schody. Ochránci přírody svůj úmysl chránit přírodu zhmotnili do mojí systematické likvidace dolních končetin a morálky. Tma jak v ř*ti, schod ze šutrů, další a další a furt dokola. Občas, aby se turisti nemuseli namáhat, pro změnu schody kovové, aby náhodou neuklouzli na kousku skály 🙂 Naštěstí jsem se brzy dostal na sníh a začal mi pěkně svítit měsíc na cestu. Faktem je, že cesta přes Kozí Hřbety se podobá výstupu na Kraličák v poslední fázi – takže moc pěkné. Vylezl jsem přes sedlo na náhorní placku Bílýho Labe. Měsíc pral jak o život, takže jsem si cestu náležitě užíval. V 10 hod jsem byl na místě. Všude cedule jako vrata „Restaurace nonstop“, vchod jak do hradu po padacím mostě a… zamčeno!

Tak jsem tu obrovskou horskou boudu 300m sem a 300 m tam pro ubytování snad 500 lidí obcházel kolem dokola, až se mi povedlo najít u jednoho vchodu telefonní číslo, kde mohu v případě potřeby volat. Tak jo, v 22 hodin jsem tedy evidentně vzbudil pána na recepci a ubytoval se v podkroví s výhledem na Sněžku. Nutno podotknout, že z té vrcholové tundry Sněžka vypadá jako hora Říp. Naši čeští předci moc fantazie asi neměli. Na dotaz jestli je otevřená ta obrovská restaurace co tam je si na recepci málem ťukal na čelo. Tak jsem se ho ještě zeptal, kolik nás tady jako v tom obrovským baráku je ubytovaných. Tak prej dva. Někdo a já… A ve stejným pokoji 🙂

Takže jsem vylez ty 4 patra pod střechu a mám pokoj tak 20 x 10 m s čistým kobercem a němcem k tomu z města zvonů – Drážďan. Oprášil jsem svoji němčinu, neb neuměl ani slovo česky, a asi hodinu jsme kecali kde a kdo a co… Takový cestovatelský kecy, znáte. Přijel vlakem, před dvěma měsíci byl v Iránu, předtím na Pamiru a tak a pracuje jako bratr na ARU v Drážďanech 🙂 Nesmírně mě to potěšilo 🙂 Tak jsme si popovídali i o ÁRU, svět je fakt malej. S neplaceným volnem tam evidentně potíže nemají. V Drážďanech na řece Elbe jsou prej aj 3 kluby dračích lodí!

Zalezl jsem do spacáku, zadek strčil k topení a pěkně se při měsíčním svitu vyspinkal. Ráno nás čekala bohatá snídaně, překvapivě v ceně. Chvílemi jsem měl pocit, že švédský stůl, který tam normálně je, jsme dostali před sebe my dva s němcem 🙂 No nadlábl jsem se jak málokdy a přestalo se mi chtít kamkoliv jinam než zpátky do spacáku. Při pohledu z okna mě to však přeci jen nedalo a vyrazil jsem na náhorní planinu, kde bylo krásných -14 °C. Sníh krásně křupal pod nohama, slunce se na mě smálo, tak jsem se rozhodl, že se vracet zpátky stejnou cestou nebudu a že se trošku projdu.

Vykrákal jsem se tedy na Sněžku, což je mimochodem nechutná hora šutrů, naštěstí pocukrovaných krásně sněhem a námrazou kam se člověk podíval. Nazpátek ze Sněžky jsem začal potkávat ženský v kozačkách, což mi začalo být divný neb česká lanovka ještě nejezdila pro nedostatek pasažérů. Posléze jsem zjistil, že z polské strany vede krásná 1 sedačková retro lanovka.

Potkal jsem dokonce jednu dámu, která měla na sobě novou módu, krásné černé lesklé gumáky. Zcela zoufale visela na řetězech, které lemovaly výstup a jak jsem u ní svým sebevražedným stylem sestupu dobrzdil (Marki mě pro podobnou vzpomínku jistě proklíná doteď), tak se mě vytřeštěně ptala, jestli je to dál nahoru o něco lepší ta cesta 🙂 Nechtěl jsem jí kazit radost, tak jsem jí řekl, že nahoře je to krásný 🙂 Určitě to zvládla a mou radu ocenila. Cestu zpátky jsem to vzal po hřebenu labskou tundrou na Špindlerovu boudu, kde jsem si dal supr oběd a mastňácky se dolů do údolí svezl autobusem.

Zážitků jsem měl po cestě spoustu, krásných výhledů taky. Značených cest vydlážděných šutry tak, že se po tom nedalo normálně chodit, jsem si užil taky dosytnosti. Za těch ubohých cca 25 km uměle vytvořených stezek, co jsem našpacíroval, mám nohy bolavý jak nikdy a slavné Krkonoše s upravenýma cestama ať si nechaj zase na nějakou dobu pražáci. Přidávám pár fotek pro zimní atmosféru a radu do Krkonoš tak maximálně v zimě na lyže. Zlaté Beskydy, Roháče, Nízké Tatry a podobné kopečky 🙂 Mimochodem, když si prohlídnete fotky, tak nemusíte na Velikonoční ostrov (specielní fotka pro Kamču), takový sochy u nás máme taky 🙂

– Martin Asmus –

Pro zájemce o výlet do Krkonoš v dané oblasti se můžou hodit Vrcholky hor.

Celá fotogalerie z výletu zde..