Vzkříšení Moby Dicka

Published on: 15.6.2011
Categories: Novinky
Tags: No Tags
Comments: Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Vzkříšení Moby Dicka

Znáte písničku od Jaze Colemana „The death and resurrection show“? Vcelku věrně popisuje, jak to s Mobym bylo a jak to s ním dopadlo…

Od počátku bylo jasné, že Moby se bez oprav určitě neobejde, nikdo ale nečekal že z několika drobných záplat se nakonec vyklube nejen generální oprava, ale i přestavba takového rozsahu. Ale nepředbíhejme…

Moje první pokusy s laminováním

S opravou jsem začal někdy v březnu roku 2010 a ze všeho nejdříve jsem se logicky pustil do vnějšího pláště. Loď jsem tedy umístil „břichem“ vzhůru na kovových stojanech v hale loděnice Pražského klubu dračích lodí, důkladně omyl od prachu, bláta a řas a označil místa k opravě. Označené trhliny, praskliny a vrypy jsem nejdříve vybrousil až na vrstvu laminátu a odmastil acetonem. Vzhledem k mé nezkušenosti a neznalosti jsem zakoupil laminovací soupravu z OBI, pročetl návod a začal s opravami. Zde musím varovat všechny co by něco podobného chtěli také někdy zkoušet – dodaná „pryskyřice“ má hodně daleko k vlastnostem profi materiálům se kterými jsem měl čest později. Měl jsem pocit, že je to spíše takové „lepidlo“. Možná je směs upravená, aby se s ní amatérům lépe pracovalo, nicméně pro seriózní práci bych doporučil něco rozumějšího (viz. níže), nehledě na to, že tyto laminovací soupravy jsou neskutečně předražené (0,245kg pryskyřice, tužidlo, kousek tkaniny = 199kč). Po dokonalém zaschnutí a vytvrdnutí jsem nové záplaty přebrousil a povrch vyrovnal polyesterovým tmelem Rapid, se kterým jsem měl naopak poměrně dobré zkušenosti.

Oprava bortu a lavek

Po otočení lodi jsem započal opravy dřevěných částí lodě, na kterých bylo už jasně vidět že ty nejlepší léta mají za sebou. Lavečky byly ztrouchnivělé, při pokusu loď poponést nám většina lavek zůstala v ruce, takže rozhodnutí pro nové bylo poměrně rychlé. Krásné dubové lavečky promptně dodal pan Rybařík, kterému patří velké díky a těšíme se že si s námi přijde někdy zapádlovat. Nové lavky jsou 25mm silné, 130mm široké, všechny čtyři hrany jsou frézované 5mm rádiusem, povrch perfektně vybroušený, připravený na povrchovou úpravu, kterou jsem si již dělal sám. Dvojím nátěrem lihového mořidla jsem se přiblížil odstínu bortu a dalších původních dřevěných částí lodě, poté jsem aplikoval tři vrstvy lodního laku a lavky se leskly jak dětská prdelka. Ještě před usazením laveček jsem také přebrousil borty. Přestože se zdá, že tyto části jsou vyrobené z kvalitního exotického dřeva (dle odstínu Teak), kterému by skrze přirozenou mastnost nemělo vlhko až tolik vadit, tak bohužel v místech, kde Moby ležel bylo dřevo značne prohnilé a popraskané (pravděpodobně po zamrznutí vody). Tyto místa jsem injektoval disperzním lepidlem, zajistil několika svorkami a po zatvrdnutí vybrousil povrch na zdravé dřevo. Zde jsem si poprvé pořádně uvědomil do čeho jsem se vlastně pustil. Mohlo by se zdát, že přebroušení je práce na dvě až tři hodiny, ale je třeba si uvědomit, že borty je třeba brousit ze třech stran + dvě hranky, „loďka“ měří nějakých 12m, takže přebroušeno bylo celkem 72m v několika krocích (různá zrnitost brusného papíru, různé nástroje – pásová, vibrační bruska), následovaly pak tři nátěry lodním lakem… Mno, ňaký ten kilometr jsem přitom kolem lodi naběhal 😉

Bod zvratu

A teď už jen zaříznout nové lavky na správnou délku, přišroubovat a je hotovo. Né tak docela… Původní lavky byly chceny obyčejnými vruty do dřevěných špalíčků zalaminovaných v takových jakoby kapsách (je pěkně vidět z fotek). Bohužel dřevěné špalíčky byly taktéž nacucané vodou a vruty zde nedržely. Řešení se nabízelo několik:

  1. odříznout horní část kapsy, vložit nový špalíček a znovu zalaminovat. Za jak dlouho by ale špalík opět nacucal a ztrouchnivěl?
  2. navrtat kapsy a špalíky větším průměrem, na chemickou kotvu chytit závrtné matky (jakoby dutý šroub do dřeva s metrickým závitem uvnitř). Opět poměrně nejistý výsledek – těžko říci co by „chemie“ řekla na mokré dřevo…
  3. radikální řešení – odstranit kapsy a vytvořit fungl nové držáky, idálně z materiálů odolných vodě.

Následovalo několik bezesných nocí, kdy jsem přemítal co dál. Je fakt že kluci z klubu říkali, že Moby je stějně tak na jednu, maximálně dvě sezóny – zkrátka loď do začátku, na rozjezd Olomouckého klubu. Z druhé strany jsem do opravy již investoval poměrně hodně času na to abych se lodi za rok či dva měl vzdát. Abychom mluvili na rovinu, MobyDick v té době trpěl ještě několika dalšími problémy:

  1. Nestandardní váha. K běžným 250kg měl opravdu daleko. Dle vážení se hmotnost Mobyho pohybovala kolem 350kg (+/- dalších x-kg dle stavu nacucání vodou ;-), což je opravdu hodně.
  2. Nestandardní počet laveček. Běžné závodní lodě mají 10 laveček, tedy místo pro dvacet pádlařů + bubeník + kormidelník. Moby měl 13 lavek, rozteče laveček byly o poznání menší a možnost správného náklonu pří záběru byla značně omezná. Navíc první a poslední lavky byly příliš úzké…
  3. Pod každou čtvrtou lavkou byla plná přepážka (viz. fotografie), což bylo značne nepohodlné – nebylo možné se pořádně zapřít, prostor pro nohy byl výrazně omezený.

Je pravda, že pokud bych řešil úchyty odpovědně (řešení C), tak se zároveň potlačí několik výše zmíněných problému (dají se odstranít přepážky a tím tak zredukovat váha, dá se změnšit počet lavek a zvětšit jejich rozteče). A tak jsem se jednoho krásného jarního odpoledne pustil do Mobyho s flexou. Aby se mi chudák nerozšklebil, zajistil jsem jeho tvar dvěma popruhy s ráčnou. Poté jsem Vyřezal všechny kapsy a odstranil přepážky pod lavkami.

Následovalo další nepříjemné překvapení. Z míst od vyřezaných přepážek na mě vykukovali Mobyho kosti – a opět pěkně ztrouchnivělé a prohnilé. Moby byl pravděpodobně ještě ze staré školy – kopyto/kostra vyrobena z překližky a dřevěných profilů, to celé zalaminované zvenku i zevnitř (kopyto tedy zůstalo jako součast lodi). To by však ani tak nevadilo, problém byl že dovnitř se různými oděrkami a prasklinami vnějšího a vnitřního laminátového skeletu dostávala voda. Překližka samozřejmě vodu ochotně nacucala a procesy trouchnivění už tak byly nenávratně nastártovány. To se samozřejmě odrazilo i na hmotnosti lodi. Tohle už nebyl problém, který bych mohl pořešit s kamarády mudrci u piva a tak jsem se vydal za těmi nejpověřenějšími – do firmy Havel Composites v Přáslavicích u Olomouce. Velmi ochotně se mě tam ujal David Zapp od kterého jsem dostal intenzivní dávku informaci o tom co, jak a čím. To že bych Mobyho jen tak nějak zaplátal vůbec nepřipouštěl. Ani jsem se nenadál a už jsem měl auto ke stropu plné materiálů jak na kosmickou loď a hlavu těžkou jak Moby před opravou…

Demolice

S něčím takovým jsem původně vůbec v harmonogramu oprav vůbec nepočítal, takže bylo jasné že práce bude třeba maximálně zintenzivnit, abychom na loď letos ještě vůbec sedli. A tak jsme se ženou (kéž by nás tehdá bylo více!) udělali víkendovou brigádičku, naložili auto materiálem a vyrazili do Prahy zdemolovat jinak celkem pěkně vypadající dračí loď. Co čert nechtěl, ten víkend se zrovna běžel Pražský maraton a silnice kolem Smíchova byly uzavřeny a poměrně nekompromisně hlídány policí ČR. Co teď se stopadesátikilovým nákladem v autě? Hrát na city nemá smysl. S ustaraným výrazem ve tváři jsem se snažil jednomu z policistů vysvětlit, že mám v autě silně hořlavý až třaskavý materiál a nechá-li mě ještě pět minut stát na přímém sluncí, tak účastníci maratonu si možná užijí neplánovaný ohňostroj. Svou řeč jsem podpořil nataženým ukazováčkem, který mířil na osumdesátilitrový kanystr zelenkavé pryskyřice se samolepkou lebky se skříženýma hnátama. Příslušník vyměkl a my si to namířili zkratkou přes obrubník, chodník a jarně zelenkavý trávníček rovnou do loděnice. To nejhorší ale bylo teprve před námi.

Moby byl tak trošku jako u zubaře – všechno špatné a nezdravé musí pryč. Na řeč tedy opět přišla flexa s diamantovým kotoučem na beton (nejvíce se osvědčil – poměrně přesný řez, minimum otřepů a odlétávajících kousků). Nezbytné ochranné prostředky byly uzavřené brýle, rukavice, alespoň dva respirátory přez sebe. Zpětně mohu navíc ještě doporučit se kompletně zahalit do oblečení, ideálně pak do igelitových obleků k tomu speciálně určeným – nehledě na horko a pocení. Přísahám, že zapíchané miniaturní kousíčky skelných vláken po celém těle jsem cítil ještě několik týdnů poté. Jehličky není možné omýt, jen je více zabodnout do kůže, zkrátka peklo. Ale zpět k práci. Ze všeho nejdříve jsem provedl přesný řez cca 2cm pod bortem tak abych proříznul vnitřní sklolaminátový plášť a část překližky/kopyta; flexa nesměla zajet, nedejbože projít skrze vnější vrstvu laminátu. Další dva řezy jsem provedl na špici a zádi, víceméně tam kde končily dřevěné díly jejichž demontáž by byla značně složitá. Následovalo vytrhávání odříznutých částí – v některých místech, kde překližka byla dokonale nacucaná to šlo skvěle, více-méně až na čistý laminát vnějšího pláště, v jiných místech se vnitřní laminátový plášť trhal, relativně suchá překližka zůstávala přilepena k vnějšímu plášti. To se ve výsledku ukázalo jako největší problém. Nově koupené materiály byly samozřejmě určeny pro aplikaci na laminát, překližky se bylo třeba zbavit. Mohu konstatovat, že je-li překližka suchá, tak je to poměrně houževnatý materiál, obzvláště je-li z části nasycen pryskyřicí. V zásadě jsem střídavě používal elektrický hoblík k odstranění většiny překližky, zbytky jsem pak z laminátu odbrušoval pomocí úhlové brusky (flexy) a lamelového brusného kotoučku. A že jich teda padlo dosti! Demolice a kompletní vybroušení si vyžádalo cca 30 hodin mé práce a 8 hodin práce mé ženy, které tímto děkují za medvědí pomoc a hlavně psychickou podporu.

Nový pajšl

Všechen materiál, který jsem z lodi vytrhal bylo třeba vrátit zpět, ale jinak a lépe.

Ze všeho nejdříve jsem začal výrobou, vyměřením a připevněním úchytů pro lavečky. Úchyty jsem vyrobil z hliníkových L-kových profílů (rozměr 2mmx40mmx40mm), které jsem vždy slepil dva k sobě tak abych ve výsledku získal T-éčkový profil o délce cca 100mm. Celkem bylo tedy třeba nařezat 40 L-kových profílů, pilníkem odstranit otřepy, navrtat 80 děr pro šrouby k lavečkám a profily slepit. Možná se to nezdá, ale práce na dvě odpoledne. Úchyty jsem poté rozměril (nově na 10 laveček) a přiheftnul lepidlem T-Rex od Soudalu na své místo. Po zatuhnutí lepidla byly úchyty následně zalaminovány kusy biaxiální tkaniny 600g/m2 (více viz. foto).

Dalším krokem byla výroba a uchycení žeber/výztuh. Jak je dobře známo, pevnost profilovaného materiálu je vždy daleko lepší než neprofilovaného (například rovný a vlnitý plech, pásovina vs. T nebo I profil, atd) a to samé samozřejmě platí i u lodí. Návíc výztuhy se výborně hodí pro zapření se nohama v lodi, jako podpěra pro držáky lavek, atd. Na doporučení jsem výztuhy vrobil z materiálu Airex. Prodává se v deskách jako polystyrén, je extrémně lehký, snadno opracovatelný po nahřátí snadno tvarovatelný. Na výztuhy jsem použil Airex tloušťky 20mm, na stolní pile nařezal pásky 20mm silné, kterým jsem dále na pile pod úhlem 45stupnu srazil hrany na horní straně tak, aby šly snadno obrousit brusným papírem do půlkulatého tvaru. Takto připravené výztuhy jsem pomocí horkovzdušné pistole patřičně vytvaroval a opět pomocí T-Rexu přiheftnul na správná místa. Výztuhy jsou zde jak příčné (pod každou lavkou, navíc pak jedna vepředu pro zapření nohy), tak podélné (více viz. foto).

Následovalo nekonečné laminování vnitřního pláště. Původní překližkové jádro bylo nahrazeno materiálem HAVELcore soft. Takto se dá rychle nahnat šíla materiálu (v jedné vrstvě 3mm) a zároveň ušetřit hmotnost. HAVELcore soft se prodává v rolích šíře jednoho metru, materiál se podobá bílé flísové dece s póry ve tvaru trychtýřku, dá se velmi dobře tvarovat. Jelikož jednotlivé díly byly lepeny i na svislé plochy používal jsem pro lepení pryskyřici (polyesterová pryskyřice Havelpol H 834-REA 30W) zahuštěnou Cabosilem M5, tak aby se dílce neodlepovaly. Jakmile byl díl přilepený, namíchal jsem další davku pryskyřice s peroxidem K1 a trychtýřky v HAVELcore soft řádně nasytil. S pryskyřicí smíchanout s peroxidem je třeba pracovat poměrně rychle, v závislosti na poměru míchání a okolní teplotě se doba zpracovatelnosti pohybovala kolem 15-20 minut. Na nové jádro poté už přišla jen jedna vrstva biaxiální tkaniny 600g/m2. Oproti HAVELcore soft jsem tkaninu přes sebe ve spojích překládal o cca 10-15cm. Postup byl přitom dosti podobný jako při laminování jádra. Pomocí směsi pryskyřice+peroxid+cabosil byla tkanina přilepena na své místo, poté směsí pryskyřice+peroxid dostatečně prosycena. Ve výsledku se na vyhánění bublinek a prosycování nejvíce osvědčilo klasické „ťupání“ štětcem – s různými válečky ani dalšími pomůckami jsem se nějak nezkamarádil.

V místech řezu (kousek pod bortem a na špici/zádi) jsem staré části s novou skořepinou přepásal skelnou páskou šíře 30mm (pod bortem) a páskou šíře 50mm/gramáž 603 g/m2 (příčné řezy na špici/zádi). Po vytvrdnutí jsem flexou zabrousil všechna ostrá místa a jemně zahladil spoje. Celý vnitřek jsem pak ještě zkrášlil přetřením směsí pryskyřice+peroxid+pigmetová pasta bílá (RAL 9010) a loďka zevnitř vypadala jako nová.

Zbývalo předěleat uchycení hlavy a ocasu. Řešení se nabízelo mnoho, ve výsledku jsem se rozhodl pro vyvtoření laminátových „kapes“ do kterých se budou hlavy zasouvat s možností výškového štelování pomocí šroubu. Kapsy jsem vyrobil ze zbytku Airexu a skelné tkaniny AEROGLASS 200g/m2 (biaxiální 600g/m2, kterou jsem používal na vnitřek lodi byla pro tento účel špatně tvarovatelná). Kapsy na špici a zádi jsem poté vytmelil (opět oblíbeným Rapidem) a vybrousil do požadovaného tvaru.

Jelikož jsem byl líný si zalepit již nalakované dřevěné části a při práci s pryskyřicí jsem je místy pokapal, bylo třeba borty místy opět přebrousit a znovu celé přelakovat. Holt za blbost se platí…

Následovalo zaříznutí lavek na správnou délku, navrtání na správných místech a přišroubování.

Moby obléká nový kabát

Mno a Moby je připravený… Ne tak docela. Přece když se vnitřek blýská novotou, tak nenechám vnější plášt strakatý a plný boláků jak kdyby se právě vrátil z válečné mise. Barvy a know-how dodala Olomoucká firma PROZK s.r.o., za což opět velké díky. Jako základ jsem použil barvu Temacoat GPL-S Primer (cca 3l + Hardener 008 5600 0,6l + ředidlo 1031 0,8l) na svrchní kabát potom  Temadur 90 RAL 3020 (cca 3l + Hardener 008 7590 0,45l + ředidlo 1048 0,8l). Přes svou nezkušenost jsem se rozhodl nanést barvu stříkací pistolí – všechno je jednou poprvé a aspoň se zase něčemu přiučím. Základ šel velmi dobře, zde celkem není co pokazit, jede se na jistotu. Pro finální nástřik to již chce trošku umu. Začínal jsem velmi opatrně, spíše stylem „pomeranč“ – při nastřiku hustší barvy v menší vrstvě se tvoří jakoby pomerančová kůra – povrch je spíše matný s malými ďůlky, ale riziko stékání barvy a tvorby kapek je minimální. S novými zkušenostmi ale rostlo i sebevědomí a chuť po lepším výsledku (řidší barva + větší vrstva = krásně lesklý povrch, má to ale své hranice) a tak jsem se nevyhnul několika „droplets“… ale jak se říká, žádný mistr z nebe nespadl. Na další lodi už to bude určitě na jedničku 😉 Já byl s výsledkem spokojen…

Přípravy na převoz

Zbývalo připravit další nezbytné kousky skládačky pro převoz Mobyho do Olomouce. Řidičák na skupinu „E“ (přívěs nad 750kg) šel celkem snadno. Zkoušky jsem z časové tísně nakonec dělal v Uničově, což se ve výsledku ukázalo jako celkem dobrá volba. Pro zajímavost: za rozšíření o skupinu „E“ vyšlo na 4500kč, tedy stejně jako za řidičák na skupinu „B“ (ten jsem ale dělal více jak před dvanácti lety).

S Martininým tátou jsme z jeklíků 30x60x2 a 10x10x2 svařili dva stojay pod Mobyho, já je pak přes víkend natřel černou základovkou.

V Praze mezitím proběhla generální zkouška na Vltavě, kde bylo ověřeno že Moby je loď, nikoli ponorka, a že zvládá i plné zatížení (20 draků na pádle + bubeník + kormidelník)…

Suma sumárum

Z Mobyho bylo celkem odstraněno přes 160kg starého materiálu, nalaminováno 80kg nového materiálu v ceně cca 10tis Kč. Spotřebováno 170 párů chirurgických rukavic, 60L pryskyřice a 20l McDonaldovy limonády 😉 Další drobný materiál a benzín cca 8tis Kč. Celkem cca 240hodin práce…

A co slovo na závěr? Popravdě nevím kde začít… Možná tím, že celé akce určitě nelituji! Je to etapa mého života na kterou nikdy nezapomenu. Přestože ten čtvrtrok byl neuvěřitelně náročný, celá akce mi dala do života novou jiskru, vzrušení, nový cíl, vytrhla mě ze stereotypu. Naučil jsem se mraky nových věcí…

Ještě jednou velké díky všem kteří mi tedhá pomáhali a podporovali! Ať Moby ještě dlouho dělá radost stávajícím i novým nadějným sportovcům!!!

Celá fotogalerie zde.

Share Button