Nebudu tu ani popisovat, jak milé překvapení bylo, když jsme zjistili, že se po dvou letech jedou opět naše oblíbené závody v Hranicích. Parádní organizace, přátelská až rodinná atmosféra – to je jistota příjemného sportovního dne! Termín byl také tradiční – tedy kolidující s termínem olomouckého půlmaratonu;) Ale co, Mireček je už zvyklej…
Hned jak jsem vkročil na hráz Bečvy, upoutaly mě krásně vybojkované dráhy a startovací čluny organizátorů. Hned jsem si vybavil Račický kanál. Zaki by čuměl;)
Jen jsem do sebe lupnul „iontový nápoj“ a šlo se na start první rozjížďky. Zvědavě obhlížím konkurenci. Vpravo od nás žlutá posádka vypadá dobře, namakaní chlapi – a ejhle, je jich 8 a jen dvě holky. Nás je 6 kluků a čtyři holky, ale nevadí, máme natrénováno a více najeto.
Je odstartováno a žlutá loď nám odjíždí, řadíme „mrdáky“ a chvilku na to traťové tempo. Cítím jak loď ožila a vystřelila vpřed, traťové tempo nám sedí. S každým záběrem se dereme dopředu a cíl projíždíme jako první! Uff… docela se mi ulevilo. První jízda je vždycky trochu nervózní.
Za necelou hodinku jdeme na druhou jízdu. Start je lepší, jede to dobře. Opět vítězíme. Čas je o pár desetinek lepší. Na třetí rozjížďku jsme se uvolnili (už máme jisté finále A), tak dáváme pomalejší tempo. O to více zabíráme zády a loď letí po vodě jako šipka. Pocitově asi nejlepší jízda a i čas je opět lepší o pár desetinek.
Ale teď se vše maže, finále je tu a může vyhrát kdokoliv. Pro změnu sedám vlevo a jde se na start. Háčci tentokrát napálí frekvenci a je to boj. Rvu to silou co to jde, svaly se dožadují kyslíku, tempo je tak 80 záběrů za minutu. V hlavě si jen opakuji, že nesmím polevit, neznám bolest. Myslím, že pro diváky na břehu je to atraktivní souboj. Nakonec vyhráváme cirka o půl lodě. Klobouk dolů před soupeři, nedali to zadarmo!
Je čas na pivko a trochu vydechnout. První zlato je sice v kapse, ale teď nás čeká naše oblíbená dlouhá trať. Vyrážíme jako třetí, s odstupem cca 30 vteřin za největšími soupeři. Cíl je jasný, vyhrát na čas a nejlépe i předjet nějakou loď. Po projetí startu zvyšujeme tempo a blíží se první otáčka. Vedoucí loď flotily se otáčí kolem bóje a jejich kormidelník chybuje. Loď se přetáčí a vjíždí nám v protisměru do dráhy. Náš kormidelník naštěstí dobře reaguje, srovná to a pokračuje se v závodě bez taranu. Postupně doháníme „žlutou loď“ a po vjetí na vlnu se loď rozhoupe, přesto nepolevujeme. Další otáčka a opět úřaduje nešťastný kormidelník. Loď zase přetáčí a jede mimo trasu. Teď už to je boj jen mezi námi a žluťáky! Dohnat loď a najet jí na vlnu je jedna věc, ale předjet odhodlanou posádku a vyhnout se vleku na vlně z jejich strany je mnohem těžší. Navíc je vedro a síly docházejí. Přichází cílová dvoustovka a fanoušci na břehu řvou a fandí jak pominutí. Stupňujeme tempo a s každým záběrem dotahujeme náskok. Nakonec žluťáci těsně uhájí svou čest a cíl protnou těsně první. Jet ještě 50 metrů, bylo by to jinak. I tak víme, že jsme byli rychlejší cca o 20 vteřin a vítězství je naše;) Jaké je ovšem překvapení, když místo dvou zlatých pohárů za sprinty a dlouhou trať dostáváme ještě třetí: ocenění za nejlepší sportovní posádku!
Hraničáci, přátelé, děkujeme! Byli jste opět skvělí a už se těšíme na příští rok!
– Zdenda –