Haná Dragons.cz

„Vím, že to sem úplně nepatří, ale je zrovna sezóna okurek, tak proč krátkým článkem nepřilákat na stránky pár robotů, co nám to tu zanesou spamem.“ Po přečtení předchozí věty se zrodila myšlenka na seriál článků z nedračího sportovního prostředí, a tak po měsících Pašíkova okopávání je tu první slibovaný rovnou z nejvyšší hory Evropy!

Abych tento seriál trochu uvedl, celé mě to napadlo nejspíš, protože nejsem úplně pravověrným drakem. K dračímu sportu jsem v začátcích přistupoval velice střízlivě, což se po krátkém a nepravidelném působení na lodi změnilo k lepšímu, zejména díky kalbě po prvním a rovnou docela úspěšném pražském festivalu – tehdy to byli ještě Bazoš draci. Nicméně u mě převažují nedračí sportovní aktivity, což se, dokud zase nebudu žít v Olomouci, hned tak nezmění. Takže tento seriál pro mě představuje ideální prostor jak se autorsky vyřádit a zůstat s vámi trochu v kontaktu 😉 Tímto zároveň vyzývám ty z vás, kteří podnikáte další zajímavé nedračí aktivity, přidejte se a přispějte nějakým poutavým článkem s podtitulem „jak si sáhnout na dno bez pádla v ruce“. I když už dávno není sezóna okurek, myslím, že tento seriál je jasně celoroční záležitost. Tak hurá do toho!

Kdybyste náhodou uznali, že na tak dlouhý článek nemáte, koukněte určitě na video, je to tam všechno beze slov 😉 Alespoň na to kratší určitě!

Nápad zdolat nejvyšší horu Evropy Mont Blanc se zrodil už před několika lety (2009), když mě můj dobrý kamarád a shodou okolností také bývalý olomoucký kanoista, Zdeněk Prášilík, který byl taktéž u prvních úspěchů Bazoš draků, pozval na výpravu na Mont Blanc. Tehdy jsem ještě nevlastnil skoro nic z potřebného vybavení a všeobecně jsem měl celkem hluboko do kapsy, takže jsem odmítl. Zdenda tam vyhopkal sám a zaplavil internet fotkami, po jejichž zhlédnutí mi bylo trošku líto, že jsem se víc nehecnul. Ale co, příležitostí ještě bude dost. O výstupu na Mont Blanc se mezi mými přáteli hodně mluvilo a tak jsem záhy našel parťáka ve svém tehdejším spolubydlícím Martinovi. Pak jsme se každý rok pokoušeli o realizaci a každý rok to z nějakého důvodu nevyšlo. Až když se letos pro věc nadchnul můj současný spolubydlící Filip a přibral svého kamaráda Františka řečeného Fandu, byl náš tým kompletní a s novými nadšenými členy už se věc nedala odkládat. Nejvíc mě dostal Filip, který, ačkoliv je jinak ve skvělé fyzické kondici, neoplýval prakticky žádným vybavením a zkušenostmi jakbysmet. Filda si celkem bez okolků za dvě odpoledne nakoupil mraky vybavení a tím si prakticky zdvojnásobil cenu jinak celkem přijatelného výletu do Alp. Respekt pro toto nadšení! Když opomenu sáhodlouhé přípravy, nejpikantnější na naší výpravě bylo, že všichni celkem suverénně plánovali, jak objedeme Evropu, ale nikdo vlastně neměl auto. Různé snahy domluvit se s rodiči na půjčení na daný týden měsíc dopředu vyšly naprázdno, takže ačkoliv, jinak skvěle připravení, jsme v den odjezdu prostě auto neměli. Logický nápad s půjčovnou auta se mi moc nezamlouval, ale nadšení kluků bylo tak velké, že bych s tím nic nezmohl. Naštěstí se našla dobrá duše v podobě dalšího bývalého spolubydlícího, jenž nám ochotně poskytl pomalu stárnoucí Ford Mondeo v kůži a s vytápěnými sedačkami, především docela velké auto na sedan. Vešli jsme se tam, jak už to tak bývá, skoro úplně přesně. J Po práci jsme vyrazili a výlet na nějakou dobu skončil v nákupním centru za Prahou, kde se trochu protáhl nákup, který jsme mimochodem hodně přestřelili, a pak taky bylo nutné začít pomalu spravovat zapůjčené auto. Reálný odjezd tedy nastal až asi tak v jednu hodinu ráno, kdy už jsme vzdali všechny snahy zvednout světla, která zatvrzele svítila do země asi dva metry před auto. Naštěstí s dálkovými to šlo a tak jsme jeli a celou noc střídavě mžourali, až na Fildu, kterému ukradli peněženku, takže neměl řidičák a v klídku spal.

Naše první zastávka vedla do městečka Breuil-Cervinia pod Matterhornem, kde jsme měli v plánu se aklimatizovat na vyšší nadmořskou výšku. Sbalili jsme se na dva dny a i přes slušné vyčerpání z cesty a hlavně kvůli touze už být tam někde nahoře, jsme vyjeli poslední lanovkou kousek pod malý Matterhorn (3 883 m. n. m.), kde už byla souvislá sněhová pokrývka a normálně se tam i lyžovalo, na červenec celkem cool. 😉 Odtud jsme po v té chvíli už prázdné sjezdovce vylezli těch pár set výškových přímo na vrchol, kam mimochodem taky jede lanovka, ale odjinud. Během toho šlapání jsem si vzpomněl, že jsem tu byl, když jsem byl poprvé v Alpách jako dítě. V zimě tu vede neuvěřitelně dlouhá sjezdovka, snad 12 km od shora dolů. Pocity z takových výšlapů sjezdovek pro mě jako lyžaře nic moc, ale cíl byl jasný – aklimatizace. Při soumraku jsme vypátrali u sjezdovky jednu trhlinu, kterou zřejmě vyrobila rolba, a utábořili se v ní. Já s Marťasem na lehko v bivakovacích pytlích alias žďárácích. Kluci luxusně ve stanu. Už na vrcholu se nám trošku točila hlavička, takže rozbalení tábora už bylo v hodně rychlém sledu, každý chtěl prostě hlavně ležet. Ještě jsem zvládnul udělat čaj a nějak ho vypít a pak jsem rychle usnul, abych se o pár hodin později probudil s pocitem, že se asi pozvracím. Naštěstí to za pár minut přešlo. Všude tma, nad hlavou jasno, teplota odhadem -5. Vysoukal jsem se o kousek výš po nafukovací karimatce, ze které jsem průběžně celou noc sjížděl, protože jsem si nevybral nejrovnější místo, na to už nebyly síly, a zkusil jsem znovu usnout. Bez valných výsledků jsem dočkal rána. Následoval nádherný den, během kterého se o mě pokoušela výšková nemoc, takže jsem se jen tak plazil, ostatní na tom byli o něco lépe, pak jsme si to ale pěkně vystřídali. Ten den jsme zdolali Breithorn (4 164 m. n. m.), což je taková hezká sněhová čepička nad malým Matterhornem, ideální výlet na mačkách. Potkali jsme ale i dědečky, kteří tam šli hodně nalehko a bez maček. Záleží hodně na podmínkách. My si zkoušeli postup v lanovém družstvu a pak jsme se vrhali po hlavě ze svahu a snažili se brzdit cepínem. Celkem sranda, ale doufám, že to teda nebudu muset nikdy použít. Ačkoliv jsme na to nijak nezapomněli a namazali jsme se opalovacím krémem, trošku jsme podcenili způsob aplikace, a tak v podvečer už bylo jasné, že každý si spálil něco trochu jiného, někdo dokonce skoro všechno. 😀 Fildovy štramberské uši se staly legendárními. Později je ještě doplnil o rty afrického trubače. S přicházejícím večerem se mi konečně udělalo dobře, zatímco Marťas se skácel na takovou plošinku u stanice na malém Matterhornu, a vypadalo to, že s ním nebude k hnutí. Rozhodnutí přišlo záhy, další noc nebudeme hrotit, jdeme se dát k autu dohromady.

Průběžně jsme pořád sledovali počasí a to se tvářilo na Mont Blancu spíše špatně. Dopoledne polojasno, odpoledne mraky, déšť, sníh, led, trakaře. Sice jsem měl tak trochu roli horského vůdce, zatímco Marťas dělal se svou francouzštinou něco jako delegáta, ale stejně jsme nakonec všechno zvládli nějak kolektivním rozhodováním, což je asi výjimečný přístup, ale oceňuji, že to tak hladce fungovalo. Prostě jsme se rozhodli, že to teda zkusíme navečer a poslední lanovkou si pomůžeme přes ty první otravné kopce, vyspíme se nahoře a hned z rána už půjdeme první kus cesty nahoru. Naše zvolená trasa byla ta nejtypičtější, v uvozovkách nejlehčí a také nejfrekventovanější z těch, kterými se dá Mont Blancu dosáhnout. Lanovky, přesněji lanovka a zubačka, jsou značné ulehčení, bez nich se dá přičíst den, ne-li dva k výstupu. Zvlášť pokud není kouzelná předpověď, může jakékoliv prodlužování výstupu vést k nezdaru, prostě někde brutálně zmoknete nebo umrznete o kousek výš. Hned jak jsme dojeli nahoru (Nid d’aigle 2 362 m.n.m.), začalo pršet. Chvíli jsme počkali a v utichajícím dešti jsme přece jen vyrazili hledat místo k noclehu. Dostali jsme tip na bivakovací chatu (Refuge des Rognes 2768 m.n.m.) na hřebeni o pár set metrů výše. Nebyla daleko, ale přesto jsme to tak tak do západu slunce stihli, cca tři hodiny cesty hezkými kamenitými pláněmi. Chata naprosto luxusní, spaní na dřevěné podlaze, žádná okna – tepla na rozdávání. Akorát jsme přišli na to, že jsem byl jediný, kdo vzal něco instantního na vaření, takže se po jedněch těstovinách zaprášilo a od teď nás čekala suchá strava. Nechali jsme si zdát o autě kompletně narvaném instantními jídly dole na parkovišti…

Krásně odpočatí jsme druhý den vyrazili na druhý úsek cesty a po třech hodinách lehkého stoupání mezi kameny jsme dorazili k chatě Tête-Rousse (Refuge de Tête-Rousse 3167 m.n.m.). Před námi se otevřela podívaná na hrozivě strmou, velmi kamenitou skalní stěnu stoupající k chatě Goûter (Refuge du Goûter 3 835 m. n. m.). Chata Tête-Rousse nabízí normální ubytování za poplatek nebo se dá stanovat na pláni vedle ní, buď na sněhu, nebo na kamenech. My měli ještě čas, a proto jsme se nakonec rozhodli vyjít rovnou na Goûter s tím, že část výbavy, kterou teď nebudeme potřebovat, necháme v úschovně na Tête-Rousse. Skvělý nápad, škoda, že jsme netušili, že tu můžeme nechat i spacáky. 😀 Nějak jsme se zapomněli totiž optat, jakže se na Goûteru spí, ale většina si myslela, že někde v rohu na zemi, no alespoň dobrý silový trénink. Vyrazili jsme na Goûter, nejobtížnější část cesty. Po krátkém nástupu na mačkách po sněhu do stěny, je třeba se navázat na lano a překonat sněhové koryto, ve kterém je vydupaná cestička a nad kterým se houpe ocelové lano, za které je vhodné se zajistit uprostřed družstva. Přes koryto, tak odhadem jednou za 10 – 15 vteřin proletí kámen různé velikosti. Občas jenom hvízdne kamínek a rozbije se vedle vás o skálu, jindy tam padá solidní kus hory, že to celkem burácí. Navázaní na lano a zajištění kontrolujeme někde v dálce vrchol koryta a vyhlížíme kameny. Chvíli nic nepadá, tak rychle vyrážím a nabádám kluky za sebou, aby hlídali rozestupy na laně. Během postupu už moc nezvládám sledovat, co se děje nad námi, to teď má za úkol hlavně Filip, který je ve skupině poslední, a tak má nejlepší výhled, a taky hromada přihlížejících z obou stran koryta. Asi v půlce mě zastaví volání, že něco letí. Zalehneme do vyšlapané cestičky a snažíme se vysledovat, jestli nás to může trefit nebo ne. Nakonec to proletí kousek přede mnou a je to i hezky vidět na videu, které průběžně v zajímavých pasážích natáčím z ramenního popruhu svého batohu. Teď už zase běžíme a bez problému dobíháme těch pár desítek metrů na druhou stranu koryta. Následuje zrušení lana, zutí maček a asi tak tří hodinový plahočivý postup téměř přímo vzhůru na Goûter, během kterého se průběžně kazí počasí. Je tu s námi i hodně dalších návštěvníků, včetně průvodců s Japonci převlečenými za horolezce na laně. Občas slyšíme „pull“, jak Japončíci volají na své vůdce a představují si, že nahoru vede eskalátor.

Celkem vyčerpaní dosahujeme Goûteru, ale je nám přiměřeně dobře. Zjišťujeme, že bydlíme v luxusu, oficiálně se ani nikde kolem stanovat nesmí a tak jdeme na jistotu do našich krásných postýlek. Teprve na lůžku se mi začíná točit hlava, ale naštěstí z toho není žádný bolehlav. Přijde nám, že je večer, ale to jen venku začala vichřice s chumelenicí a tak v temnu usínáme někdy po šesté.

Budíček v jednu ráno. V jednu ráno se prostě zvedne celý Goûter a všichni vyrazí na vrchol. Počasí přeje, je jasno, všude hvězdy. Vyrážíme trochu později, řekl bych tak uprostřed těch necelých dvou stovek lidí, co jdou taky. Když překonáme první kopeček hřebene a pochopíme, kdeže v té tmě je vlastně ten vrchol, je před námi čelovkami narýsovaná cesta až na vrchol, kam se tou dobou blíží skupina, která vyrazila jako první. S východem slunce přichází ta nejkrásnější podívaná, která se nám za celou tuto výpravu nabídla. Zasněžený hřeben před námi a všechno kolem je někde hluboko dole, nikde ani vidu po nějakém vyšším vrcholu. Jsme tu, střecha Evropy. 4 810 m.n.m. Načasování perfektní, když začínáme sestup, připlouvá mrak a halí vrchol do svého hustého závoje. Skupiny, které potkáváme v protisměru, už začínají váhat, jestli do toho mají jít.

Sestup si užíváme, hodně času trávíme na sněhových pláních. Je krásně. Nejhorší část je sestup z Goûteru strmou stěnou a pak přes koryto na Tête-Rousse. Trvá nám to snad dvakrát tak dlouho než nahoru, protože nám do těch kamenů nasněžilo a hodně to klouže. Já jdu radši na mačkách, i když je tím celkem devastuji, cítím se jistěji. Uprostřed stěny potkáváme osamoceného Čecha, který je tu tak trošku náhodou a ještě neví, cože s ním přesně bude. Taky mu došlo jídlo, tak mu necháváme čokoládu. Od Tête-Rousse už jen rychle seběhneme na bivakovací chatu, kde jsme spali první noc. Po cestě nás ještě chytne bouřka, ale hned pustí a zmizí naštěstí. Stejně jsme při prvním blesku zahazovali hůlky, cepíny a vůbec všechno a lehali si pod kameny.

Závěr si užíváme ježděním ve sněhových korytech na posledních pláních před horní stanicí zubačky. Povedlo se, tak nějak kolektivní vinou jsme vylezli až na vrchol, dostali se zpět a v podstatě vychytali všechny chvilky dobrého počasí, lépe nám to vyjít nemohlo! Snad až na ty zapomenuté těstoviny a zbytečné vynášení spacáku na Goûter 😉

– Vara –

Video 1 – sestřih:

Video 2 – plná délka: