Haná Dragons.cz

Mount Whitney (4421m) je nejvyšší horou na kontinentálním území Spojených států (tedy bez Aljašky a Havaje). Nachází se ve státě Kalifornie v národním parku Sequoia a v chráněném území Inyo National Forest. O jejím zdolání jsem poprvé uvažoval někdy před dvanácti lety, kdy jsem ještě jako student trávil léto v USA na programu Work & Travel. Tehdy se výprava nezdařila – především kvůli chybějícímu permitu. Během naší poslední služební cesty a výstupu na Half Dome v Yosemitech jsem ale o Whitney začal znovu snít…

Načetl jsem znovu veškeré informace a zjistil, že za optimálních podmínek by se celá výprava měla dát zvládnout během jednoho perného víkendu. Z Cupertina do Lone Pine je to zhruba sedm hodin cesty. Pokud tedy vyrazíme v pátek po práci, kolem půlnoci bychom mohli být na místě, schrupnem v jednom z lokálních motelů a v sobotu časně ráno vyrazíme autem na Whitney Portal (2550m), což je výchozí místo pro výstup. Odtud vedou dvě možné cesty – „Mountaineers Route“ a „Whitney Trail“. Naše volba padla na trail, který je sice podstatně delší, ale není třeba žádného jištění. První den bychom měli vyšplhat 1200 výškových metrů do Trail Campu (3700m), kde bude dosti času na krátký aklimatizační výstup, postavení stanu, uvaření čaje a potřebný odpočinek. V neděli ráno nalehko výstup na Trail Crest (4150m) a poté po západní straně hory na samotný vrchol (4421m). Pak se co nejříve „zkutálet“ zpět do kempu, sbalit stan a úprkem dolů k autu. Zbude už jen přežít sedm hodin v autě zpět do Cupertina. Posud to zní jako skvělý plán…

V letních měsících je dokonce možné zvládnout výstup i sestup v jednom dni, dá se tedy jít „nalehko“. Předpokládá to však brzké vstávání a návrat za světel čelovek. Náš optimistický plán trošku komplikuje fakt, že termín služební cesty padl na druhou půlku března. Je jasné, že v zimě to bude úplně něco jiného a tak voláme rangerům o aktuální sněhové informace. Dozvídáme se, že březen je měsíc, kdy na Whitney bývá nejvíce sněhu: „do března se sníh kupí, v dubnu a květnu pak začíná odtávat“. V základním vybavení by tak neměly chybět sněžnice, hole, mačky, cepín. Ranger zmiňuje pouze dva pokusy o výstup z uplynulého víkendu – oba bohužel neúspěšné. Skupinka tří borců došla pouze na Outpost camp (3159m), zkušený borec, který má za sebou již několik úspěšných výstupů došel do Trail Campu (3700m) a dál to nešlo. Do reportu uvedl pouze „deep sugar snow“. Navíc vzhledem ke sněhu i padajícímu kamení je uzavřená cesta na Whitney Portal, což oproti plánu znamená navíc nějakých šest kilometrů a pět set výškových metrů. Sledujeme i počasí, které v tuto chvíli hlásí na vrcholu jasno, minus dvacetsedm (pocitová teplota hrubě pod mínus třicítkou) a vítr cca 40km/h. Mno… za čtrnáct dní se může ještě hodně změnit. Představy o krásném víkendu stráveném v mrazivém pekle se stále nechceme vzdát 😉

Myslím, že za každou úspěšnou výpravou musí být sen, tvrdohlavost a šílenost. Z tohoto výčtu nám tedy nechybí nic 😉 Během shánění potřebného vybavení se o našich plánech dozvídá i Vara, který si briskně domlouvá schůzku v Cupertinu na ten stejný týden. Navíc si trošku ukousne ze svého luxusu a místo jedné letenky v business třídě vyjednává dvě v economy – jednu pro sebe a jednu pro Vendulku. Naše výprava tak má nakonec pět členů: Martin, Ondra, Vendulka, Vara a já…

Nejsem zrovna typ člověka, který by onanoval nad tím, kteráže letecká společnost je lepší než jiná, ale v tomhle případě udělám výjimku. Letěli jsme se Swiss Air a dostávalo se nám opravdu té nejlepší péče. Apropo: kdy naposledy jste v letadle dostali točené pifko? Ne do plastového kelímku, ale do vysoké sklenice… a s krásnou pěnou! 😉 Celkový dojem trošku zkazila moje ztracená krosna, ale příslib, že zítra bude v hotelu zněl přesvědčivě a tak jsme pokračovali do garáží Hertzu, kde nás čekalo další milé překvapení. Místo původně zamluvené Toyoty Corolly stál na našem místě osmimístný Nissan Pathfinder, model roku 2014, s klíčkem v zapalování a plnou nádrží. Letmý pohled pod kapotu odhalil benzínový šestiválec, což v Americkém měřítku žádné terno není, ale po tom co Martin sešlápnul plyn na podlahu a dal motoru trošku napít nízkooktanového benzínu se nám rozjely koutky od sebe až do spokojeného úsměvu. Ano! Tohle je pro nás idealní slušební auto na dojíždění do kanclu! Obzvláště, když je od hotelu asi 300m daleko 😉

Ve čtvrtek večer Martin ještě jednou volá rangerskou stanici, ale nedozvídá se nic závratného. Z minulého víkendu nemají žadný report – o horu se pravděpodobně nikdo nepokusil. Nicméně posledních pár dní bylo nadprůměrně teplých, je velká šance že sníh trošku sedl. Tak jako tak nedoporučují vyrážet bez sněžnic. Silnice na Whitney Portal je stále zavřená, sníh začíná někde na hranici 2700m a jako perličku na závěr si nechavají lakonické „bears started to come out“ 😉 Předpověd hlásí polojasno, na sobotu odpoledne sněžení, podobně i na neděli, ale teploty rozumné, vítr velmi slabý až žádný.

V pátek hned po práci naskakujeme do již naloženého auta, nabíráme Vendulku a Péťu a vyrážíme směr Lone Pine. Cesta až na dvě menší zácpy a jeden průjem ubíhá skvěle, ztracený čas Ondra hravě dohání. Tankujeme, měníme pilota i kopilota a načínáme druhou půlku cesty. Do Lone Pine přijíždíme před jednou hodinou ranní, tedy podle plánu. Na rangerské stanici vyzvedávám „self-issue permit“ a sáčky na „human waste“ (nechci zde rozebírat do podrobností k čemu se daná věc používá 😉 Kolem jedné už ležíme v „king-size“ postýlkách motelu „The Trails“ za krásných 20 USD/osoba/noc.

Ráno vstáváme před sedmou hodinou, přeskládáváme věci a fotíme Mt. Whitney nasvícenou načervenalým ranním sluncem. Obloha je jako vymetená. Nádherný pohled. Už se nemůžu dočkat. Sedám za volant a tůruju motor, aby ostatní věděli, že to s odjezdem myslím vážně. Konečně! Péťa už má nagelované vlasy, můžeme vyrazit 😉 Za necelou čtvrthodinku dojedeme k bráně, která nám jasně říká, že dál už musíme pěšky. Kluci ještě kontrolují zámek, zda by přece nebyla možnost si ušetřit to šestikilometrové utrpení po asfaltce, ale bez úspěchu a tak bereme batohy na záda a vyrážíme. Za necelé dvě hodinky svižné chůze máme za sebou cca šest kilometrů a 550 výškových metrů a jsme na Whitney Portalu (2550m) – tady bychom za normálních okolností začínali. Vážíme si batohy – můj má cca 56 liber (25.5kg)… myslím, že mi přišel lehčí, když jsem to nevěděl 😉 Vybavuju si známý citát “Life begins at the end of your comfort zone” a jdu si to užívat. Trail začíná po pěšince celkem příjemným stoupáním a brzy se objevují kusy sněhu až se dostáváme k souvislé sněhové pokrývce. Sníh je mokrý, těžký a co třetí-čtvrtý krok zapadáme až po koule. Tedy alespoň pánská část výpravy 😉 Je čas nasadit sněžnice. V tu chvíli potkáváme Jurije – osamělého horala z Ruska, který se právě probouzel ve svém bivaku. Prohodíme pár slov a vyrážíme na sněžnicích do celkem prudkého kopce. K našemu velkému překvapení se opět propadáme. Ondra v hlubokém sněhu přišel o oba talířky na hůlkách a s každým krokem ztrácí obrovské množství energie. Půjčujeme mu každý po jedné hůlce a plahočíme se dál. Jde to neuvěřitelně pomalu. Dle GPS nám kilometr trvá 87 minut! Na Outpost Campu (3159m) jsme všichni tak vyčerpaní, že přemýšlíme, zda to pro dnešek nezapíchnout. Je nám ale jasné, že pokud se chceme pokusit o vrchol, musíme dnes dojít co nejdále a tak doplňujeme cukry a vyrážíme dál. Naskýtají se nám úžasné výhledy do údolíčka zalitého sluncem. Začíná se ochlazovat a sníh mění charakter – už se tolik neboříme. Každý z nás volí trošku jinou strategii – někdo zůstává na sněžnicích, někdo přezouvá na mačky. Ve výsledku je to celkem jedno. Už je hodně cítit výška a vyčerpání, funíme a jdeme hodně pomalu. Postupně je na jednotlivých členech výpravy vidět, že už toho mají „plný brejle“, ale nikdo nic neříká a šlapeme dál. Začíná zapadat slunce a upadat nálada. Musíme co nejdříve zakempovat. Můj první návrh je zamítnut s tím, že Trail Camp (3700m) už musí být kousíček. Ale není. Jdeme ještě dál a vidím záhrab pro jeden stan. Nikoho se už neptám, vytahuju lopatku a chystám druhý – tady to dnes zapíchneme. Už padá tma, teploměr na hodinkách ukazuje -9.6 a teplota dál klesá. Přestože Martinovi na první pohled není nejlíp, tak nelení a vaří ještě čaj, který fakt bodnul. Kontroluju promrzlé prsty na nohách, nasoukám se do spacáku a zkouším usnout, ale nedaří se. Tenhle pocit znám už z Nepálu – nespavost je jeden z prvních příznaků výškové nemoci… aspoň že hlava zatím nebolí. To Martin s Ondrou jsou na tom o poznání hůř. Po chvíli utichá i divoké šustění spacáků ve vedlejším stanu. Hmmm, Péťa právě dosáhl vrcholu, říkám si… to nám to zítra na vrchol bude trvat určitě dýl jak tři minuty 😉 Kolem půlnoci se začíná zvedat vítr, který postupně přechází do pekelného mordoru. Naštěstí jsme nebyli líní a zaházeli jsme sněhové límce a tak ve stanu je dobře. Rychlá změna počasí a s tím související změna tlaku mi způsobuje nepříjemnou bolest hlavy – asi jak při silné kocovině – většina z vás jistě dobře zná 😉 V tu chvíli nemám ani pomyšlení na to, že bych se zítra ráno měl někam škrábat 🙁 Kolem druhé ráno, nehledě na krystalky sněhu, které v návalech buší na plášť stanu, se Ondra rozhodl vyzkoušet igelitové udělátko na „human waste“ – no jo, když musíš, tak musíš. Nezávidihodné… Na druhou stranu si Ondra krom plného sáčku také odnese opravdu neortodoxní zážitek 😉 Kolem čtvrté konečně usínám… nebo spíš upadám do kómatu…

Probouzím se až někdy před sedmou ráno s příjemným zjištěním, že obloha je jak vymetená, bolest hlavy ta tam a energie dobitá na maximum. Martin s Ondrou na tom ale nikterak dobře nejsou – hlava jako střep není nic s čím byste chtěli pokračovat dál. Otázka zní co Vendulka a Péťa… sám nahoru samozřejmě neůjdu. V ten moment nakoukne Péťa k nám do stanu se slovy „Tak co? Jdeme?“. To zní optimisticky. Martin s Ondrou volí roli „support teamu“ – půjdou dolů a odpočinou, aby byli čerství na sedmihodinovou jízdu zpět do Cupertina. Vendulka, Péťa a já balíme nezbytné věci na výstup, nasazujeme mačky, hole měníme za cepíny a kolem osmé vyrážíme. To je o víc jak hodinu později než bylo v plánu. „Pokud nebudeme na Crestu v deset tak otáčíme!“ – nastavuju celkem přísnou laťku, ale všichni chápeme proč. Zhruba osmi až desetikilová krosna na zádech je příjemná změna, máme pocit že by se s tím dalo i běžet. Sníh je povětšinou sedlý a přemrzlý, ve stinných partiích se nepatrně boříme do prašanu, ale celkově postupujeme velmi rychle. Za necelou půlhodinu jsme pod „Glissade Route“ alias „chute“ – zasněženým žlabem, jedinou rozumnou cestou, kterou se dá v zimě dostat nahoru na Trail Crest (4150m). Je podstatně prudší než to vypadalo z dálky nebo z toho co jsme viděli na fotkách. Chvíli zkoušíme traverzovat tam a zpět, ale s rostoucím sklonem měníme taktiku, jdeme na všechny čtyři a lezeme přímo vzhůru. Nad čtyři tisíce už cítíme značný nedostatek kyslíku a funíme jak lokomotivy. Zhruba deset minut po desáté jsme nahoře na Trail Crestu. Máme pocit jako bychom už byli na vrcholu – vlevo sráz směr národní park Sequoia, vpravo sráz odkud jsme přišli, výhled až do Lone Pine. Úchvatné! Těch deset minut ještě doženeme, říkáme si, a vyrážíme po zadní straně kopce vstříc vrcholu Mt. Whitney. Za chvilku jsme na křižovatce John Muir trail kde vidíme cedulku Mt. Whitney 1,9 míle. Super, to jsou nějaké tři kiláčky, tam jsme co by dup! To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká. Západní strana hory je hodně vyfoukaná, povrch se mění přes kamení, nafoukané závěje sněhu po do modra ledové pasáže. K tomu spousta nepříjemně exponovaných míst, které Vendulce evidentně nedělají zrovna radost. Rychlý postup vpřed nepadá v úvahu. Jdeme opatrně, jistíme se cepínem a co chvíli stavíme a lapáme po každé volně poletující molekule kyslíku. Míjíme věhlasné „windows“ – výhledy do údolí mezi jednotlivými jehlami hory a vzhlížíme k vrcholu, kde je už celkem dobře vidět chatka, která slouží jako nouzové útočiště pro horaly pro případ bouřky. Počasí je pořád fantastické, prakticky bezvětří, jdeme hodně nalehko – jen termotriko a bunda. Po dlouhém traverzu se konečně stáčíme směr vrchol. Tato fáze mi přijde opravdu nekonečná. Jdeme přes obří balvany a za každým takovým marně vyhlížíme chatku. A ta stále nepřichází. Pohled na hodinky mě dosti vyděsí – je téměř půl druhé! Chytají ve mě saze, koukám spíš pod nohy a jdu bez zastavení. Opatrně zvedám pohled a vidím střechu – super! Vendulce a Péťovi, kteří jsou v té chvíli nějakých sto až dve stě metrů za mnou raději nic neříkám, jen je pobízím k lepším výkonům… A jsem tu! Vrchol Mt. Whitney (4421m) je překvapivě placatý, je tu kámen s cedulkou což značí nejvyšší bod. Lezu na něj, lehám na záda a snažím se popadnout dech. Děláme vrcholovou fotku s Českou vlajkou a třetinkou Litovle, kterou jsem nelenil vytáhnout až nahoru. Vysílačkou dávám vědět Martinovi a Ondrovi – ti jsou v té chvíli kousek před Portalem. Zapisujeme se do knihy, kde je jasně vidět, že dnes jsme jediní blázni, kteří horu zdolali.

Máme zhruba dvouhodinové zpoždění oproti plánu – to jsem zvědav, kde to doženeme. Trošku nadivoko si zkracujeme notnou část traverzu, míjíme „windows“ a už jsme u exponovaných pasáží – tady se moc nahnat nedá. Poslední kus cesty na Trail Crest je zase do kopce a my opět funíme a stojíme co pět kroků. Na Trail Crestu Péťa velí „zout mačky, žlebem se sklouzneme s pomocí cepínu“. Mno… „self-arrest“ jsem sice nakoukal na Youtube, ale že by tohle bylo zrovna místo, kde bych to chtěl poprvé zkoušet, to se říct nedá… Na druhou stranu to byla jediná šance, jak rapidně zkrátit čas sestupu. Vyrážím jako první. Ze začátku to jde skvěle, sníh je měkký, trošku se to boří a nerozjíždí se to více, než bych si přál. Podmínky se ale brzy mění na tvrdou až ledovatou stěnu a já zasekávám cepín a snažím se regulovat rychlost. Jde to překvapivě dobře, ale zároveň je to celkem záběr na ruce. Po chvíli zalehávám cepín celým tělem a zastavuji, abych zjistil, jak jsou na tom ostatní. Z vrchu se na mě sype spousta sněhu od Vendulky a Péti, nic moc nevidím a tak raději pokračuji dál. Pro větší adrenalin sjíždím posledních pár desítek metrů už bez cepínu 😉 To, co jsme nahoru šli hodinu a půl, trvalo dolů necelé tři minuty. Snažím se zbavit zalehlých uší, ale marně. Pohled do žlebu na Vendulku visící na cepínu uprostřed stěny vypadá opravdu děsivě a tak raději dávám vědět vysílačkou Péťovi a valím napřed ke stanu pobalit co nejrychleji věci. Tady mě čeká velké překvapení – „support team“ zafungoval skvěle! Kluci odvedli opravdu fantastickou práci, všechno perfektně sbaleno a nachystáno k naládování do batohů. Za to jim patří velké díky! Určitě nám tím ušetřili další půl hodiny a tak se dostáváme víceméně do časového plánu. Před pátou vyrážíme už jen na sněžnicích dolů přes Consultation Lake, Mirror Lake, Outpost Camp až na Whitney Portal. Pak už si jen protrpět posledních šest kiláků po asfalce a kolem desáté večer jsme u auta, kde nás čaká Martin a Ondra s pro nás koupenýma tričkama „I climbed Mt. Whitney“. Lepší uvítání už být nemohlo!!!

Narychlo naházíme věci do auta a vyrážíme. V Cupertinu jsme chvíli po páté ráno, rychlý check-in na hotelu a kolem půl šesté uleháme do postelí. V deset ráno máme meeting s Billem, naším šéfem… to bude vstáváníčko panečku! 😉

A co říci na závěr? Nebojte, své oblíbené přirovnání k výletu na Keprník tentokrát nepoužiju 😉 Celkově jsme nastoupali přes 2600m a během 27 hodin ušli v celkem náročných podmínkách cca 48 kilometrů. Ale stálo to za to! Všichni máme na co vzpomínat…

– Mira –

Spoustu fotek najdete v naší galerii, moje amatérské videjko pak dole pod článkem. Časem snad Péťa dodá ještě jedno, daleko víc profi, s prostřihem z obou kamer.

Ještě přihazuju pár užitečných odkazů:
Online kamera na Mt. Whitney
Předpověd počasí