Haná Dragons.cz

Začátkem roku jsem se dozvěděl, že Olomoucký půlmaraton dostal nejvyšší zlatou známku kvality od IAAF. Nevím sice, co to je, ale psali, že je to dobrý, tak jsem se musel zúčastnit. Bohužel jsem se pro registraci rozhodl až někdy v březnu a prošvihl předprodej, navíc zlatá známka vyšponovala startovný na 1200Kč. No co už, za možnost prohnat Keňany to přece stojí, ne?

Měl jsem špičkový tréninkový plán, díky kterému jsem mohl stlačit čas někam pod hodinu a půl. Plán mi ale nabouralo poněkud hektické období spojené se státnicemi, a tak jsem stihl před půlmaratonem jen jeden 3,5km dlouhý tréninkový běh uskutečněný 10. 3. 2015.

V den běhu jsem musel zaskočit pomoct drakům do Hranic urvat nějaké poháry. Měl jsem trochu strach, že by mi to mohlo ubrat síly, ale věřil jsem, že mě můj ostrý přípravný běh z 10. 3. podrží. Protože se závody v Hranicích trochu protáhly, jen tak tak jsem stíhal start. Den před startem mi mailem přišly chytré rady ohledně hydratace před závodem. Proto jsem v autě z Hranic vypil asi 2 litry vody. Můj hydratační program byl špatně načasovaný, a tak mě asi 10min před startem chytla strašná toaletní potřeba. Stoupám do řady na kabinku a potkávám Káju, která jde kolem s parťačkou do štafety. Směje se mi a říká mi, že to nestíhám, za chvíli je start. No nic, doufám, že se mi přebytečné tekutiny v průběhu běhu přetransformují do energie. Mažu ještě rychle nohy jakýmsi hřejivým krémem a sypu hořčík v naději, že tím eliminuji případné křeče.

S Kájou se řadíme na start a “pal” gazely z Keňi už letí jako pronásledované gepardy a my se šineme v chumlu ke startovní čáře. 5000 závodníků totiž neodstartuje jen tak v jedné sekundě. Startovní čáru překračuji až když na světelné tabuli svítí 3:08 (to už mají afričani kilometr v nohách, říkám si, to stáhneš). První kilometr je ale ve znamení vyhýbání se ostatním. Brzy nechávám Káju za zády. Na první občerstvovačce na druhém km vidím toalety, které míjím, ale říkám si, že mojí akutní potřebu vyřeším na dalším pitstopu na metě 4,7km. Myslím jen na to, abych to nepustil do trenek a letím jak šílený. Pacemakery s označením cílového času 2 hodiny nechávám za sebou a rubu na 4,7km. Konečně jsem tu, zaplouvám do budky a docela se zde zdržuji asi tak minutku. Dokonale jsem vypustil nádrže a lehký jako pírko se vracím na trať právě, když kolem běží dvouhodinový pacemakeři. Ty však nechávám zase rychle za sebou. 5km probíhám, i se zastávkou, v čase 30:06 a chystám se na stíhací běh. Pořád rubu co to dá, u muzea zhruba na sedmém kilometru se na kostkách začíná hlásit bolest chodidla a rodící se puchýř. Nevěnuji tomu pozornost a dál rubu. Jsem na desítce u zimáku v čase 58:11 a dál běžím v solidním tempu. První náznak problému se dostavuje ve stoupání kolem Hejčína. Jsem asi na 12km a říkám si, že cíl je ještě sakra daleko. Díky svému skvělému Apple iPhone 6 (product placement), který mi každých 500 metrů hlásil jak si vedu, jestli nezpomaluji a navíc mě neustále hecoval kvalitním běhacím soundmixem stále držím tempo.

Z Černovíra k Hradisku je to ale nekonečné a iPhone mě upozorňuje, že tempo polevuje. Snažím se to držet, ale tělo vysílá varovné signály v podobě křeče v pravém lýtku (hlavně, že jsem promaštěnej a nasypanej hořčíkem). To ještě není tak hrozné, nejstrašnější je, když mě na metě 15km předbíhá dvouhodinový pacemaker. Zatínám zuby a snažím se ho držet. 15km probíhám v čase 1:26:19 (stále by to bylo pod 2 hodiny s odečtem 3 min na startu někde kolem 1:56:00). Bohužel křeče jsou čím dál horší a navíc mě začínají bolet kolena a chodidla. Hlava chce, ale tělo je proti. Pacemaker se vzdaluje. Musím ještě od Bristolu k nádraží,pak k Envelopě, na Žižkovo náměstí, a pak do cíle přes Dobrovského. Mám chuť to zabalit. Zdá se mi, že mě všichni předbíhají. Je to boj s hlavou a tělem. Strašně se trápím a mému běhu už se skoro ani běh nedá říct. Po neskutečně dlouhé době vbíhám na 19.km na Žižkovo náměstí a říkám si, že teď už to nevzdám. Delší dva kilometry jsem nezažil, obzvlášť posledních 800 metrů po kostkách musím hodně držet slzy bolesti. Už nemám sílu na zrychlení a cílovou pásku protínám v čase 2:05:05 (čipový čas 2:01:57). Pocit zklamání z času těsně nad dvě hodiny se mísí s pocitem štěstí z konce utrpení. Balí mě do termoplachty, věší na mě medaili, tlačím banán a jonťák. Hřejivá mast se najednou rozpálila, tak že mi snad shoří nohy. Po chvilkovém pocitu euforie přichází na řadu nesmírná bolest nohou. Z Dolního náměstí kulhám k tržnici asi dvacet minut, tak mě bolí nohy. Sedám v italské restauraci a cpu se tiramisu, jahodami, piju oranginu, potřebuju cukry. Pak už se jen odkulhávám k autu a jedu domů. Lehám do postele, mám zimnici, potím se a odvolávám večerní oslavy.

Do schodů chodím po čtyřech ještě další 3 dny. Půlmaraton mi dal opravdu zabrat, pro netrénované to je očistec, ale určitě ho poběžím příští rok znovu a budu se snažit pokořit magickou hranici dvou hodin. Doufám, že se příští rok potkám na startu s více draky a zbydou mi pak i síly na večerní oslavu. Atmosféra závodu byla úžasná a běh v tolika lidech je neopakovatelný zážitek. Takže draci těším se s Vámi na další sedmý ročník!

– Zlámy –