Haná Dragons.cz

Je přelom listopadu a prosince, venku za oknem je sychravo, mokro a celkově nevlídně. Od PrestigeCupu tloustnu, slábnu, na pádlo se práší. Labutí píseň 2013 byla na pádlovací absťák velmi slabá náplast. Substituční terapie v podobě posilovny a bazénu teprve nabíhá a účinky jsou zatím nevalné. Je třeba s tím něco dělat. Vzít pádlo a jít pádlovat. Ale kde? No přece tam, kde jsou pro to podmínky. Co třeba… Nový Zéland?!

Myšlenka na pádlování v zahraničí mě napadla na začátku roku, když jsem měl jet na konferenci v Gainesville na Floridě. Domluvil jsem si trénink s týmem Homossassa Dragons (Nature Coast DragonBoat Club), pronajal auto, nastudoval trasu… A přetrhl si čéškový vaz. 6 týdnů před odletem. Bomba. Chirurg mi vřele doporučil zůstat v posteli „však se tam dostanete jindy“. Tak jsem zůstal v posteli a mazlil se s francouzskými holemi. Stornoval jsem trénink i pronajaté auto a na Floridu místo mě letěl kolega, který mě pak provokoval vyprávěním, co všechno viděl v Kennedy Space Center. MDK!

Proto když se v září vyskytla příležitost letět koncem roku na Nový Zéland, neváhal jsem ani minutu a přihlásil se. Vzhledem k plánované délce pobytu bylo jasné, že se nebudu věnovat jen pracovním záležitostem, ale bude dost prostoru i pro realizaci vlastních plánů. Protože na konci roku začíná na jižní polokouli léto, bylo mi hned jasné, jak naložím s volným časem. Sedl jsem k počítači, otevřel Google a zadal klíčová slova „Wellington dragonboat team“. Výsledky vyhledávání mi poskytly odkazy na festival dračích lodí ve Wellingtonu, Novozélandskou asociaci dračích lodí NZDBA, ale kontakty na jednotlivé týmy se hledaly trochu obtížněji.

Po chvíli klikání nicméně slavím úspěch, nacházím stránky týmu Valley Dragonboat Club a kontakt si ukládám. Vzhledem k tomu, jak to dopadlo minule, si své plány nechávám pro sebe až do poslední chvíle. Pár dní před odjezdem píšu mail na uložený kontakt s dotazem, zda se můžu přidat k tréninku týmu VDC. Během pár hodin mi odpovídá trenér Jacob de Feijter. Špatná zpráva je, že tým VDC na vodu vyjede až později. Dobrá že trénuje ještě dámský tým CanSurvive Dragon Boat Team a zeptá se, zda mě dámy vezmou mezi sebe. Druhý den Jacob píše, že dámy souhlasí. Výborně!

Ještě si vyměníme pár organizačních mailů, sbalím kufr, jdu na vlak a posléze sedám do letadla. Po krásných 72 hodinácha 25 minutách od zamčení dveří od bytu stojím na letišti ve Wellingtonu. Naštěstí je v těch šílených číslech zahrnuta i krátká zastávka v Sydney (pro srovnání cesta zpět WLG-PRG 41h30m (z toho letiště SYD + DXB 16h30m)).

Ve Wellingtonu přistaneme hodinu před půlnocí, hodíme kufry na hotel a jdeme rovnou směr Cuba Street na pivo. Po lehké ochutnávce místní produkce jdeme spát. Po snídani (kecy v kleci, chrněl jsem až do 11:00 a snídani prošvihl ;-)) vyrážím na obhlídku terénu. Město je o polovinu a dva chlupy větší než Olomouc a moc pěkné. Během chvíle mi slunce spálí čelo, naštěstí obávaná varianta spálení zvaná polská vlajka nenastává 😉 Kupuji ten nejslabší opalovací krém k dispozici – SPF 30+, a pokračuji v průzkumu, který naruší jen krátké pracovní intermezzo.

Další den odpoledne se namažu 30tkou krémem, navleču na sebe neoprenové šortky, dres Haná Dragons a po 15ti minutách svižné chůze stojím na břehu Frank KittsLagoon. U místního veslařského klubu je velmi rušno, místní dorost si dává do těla. Vidím, že naproti u dračích lodí je ještě klid, tak se jdu podívat do moderní budovy Te Wharevaka, která stojí vedle historických budov veslařského klubu. V ní jsou umístěny dvě tradiční maorské kanoe: waka taua – válečná kanoe vydlabaná z jednoho kusu dřeva a waka tētēkura – víceúčelová kanoe pro transport a rybolov. Obě kanoe jsou krásně zdobené a vyřezávané. Waka taua prý váží něco kolem tuny. Tu bych nechtěl nést v deseti na vodu! Pádla mají špičatý list a v případě potřeby sloužily jako primární zbraň. Obě kanoe jsou funkční a příležitostně se spouští na vodu.

Čas tréninku se blíží, jdu na opačnou stranu laguny a potkávám se s Jacobem. V loděnici je deset lodí čínské výroby. Ve městě prý působí několik desítek školních a firemních týmů a také pár sportovních. Postupně přichází členky týmu a po krátkém vzájemném představení dostanu do ruky pádlo, vytáhneme loď, spustíme ji na vodu a můj první trénink na moři může začít!

Počasí je příznivé, vítr slabě pofukuje, slunce svítí o 106 a rozsáhlá vodní plocha píchání paprsků násobí. Chvíli přemýšlím, jestli jsem radši neměl koupit padesátku. Na delší rozjímání není čas, Jacob zavelí a stříbrný Merlin se ponoří do světle zelených vod Jižního Pacifiku. Pádlujeme v přístavu mezi QueensWharf a muzeem Te Papa, celou dobu pěkně na očích korzujícím místním.

Jedeme bez bubnu, na přídi sedí čelem k nám Jacob a velí. Deset minut na zahřání, poté se rozdělíme na sudé a liché lavkya je tu pyramida 20-30-40-50-60 a dolů. Vždy pádluje půlka lodi, druhá odpočívá. Ze začátku pohoda, ale ubíhajícím časem a zmenšujícími se čísly pyramidy začíná voda znatelně těžknout. Po pyramidě se rozdělíme na záď/střed/předek. Celý tým rozjede loď, odpočítá se start a zadek začne ukrajovat třicet silových. Zbytek týmu odpočívá. Na poslední tři záběry se přidá střed a pak pokračuje svých třicet silových. Potom předek, záď, střed, předek, záď… Už radši nevím, kolikrát dokola, ale v závěru jsem byl rád, že se blížíme k vjezdu do laguny. V laguně si dáme ještě dva starty, schováme loď, vyfotíme se a rozchod.

Jdu v mokrém neoprenu na hotel a říkám si, že jsem bábovka. Dámy do toho dávají srdce a opravdu makají. Bez odmlouvání a zbytečných keců, jen se vesele povzbuzují k výkonu. Druhý den se cítím „trochu rozbitý“. „Plavání mě spraví“, říkám si. Beru plavky, brýle, špunty do uší a vyrážím na pláž v Oriental Bay. Pěkná menší písečná pláž kousek od přístavu. Zaráží mě skupinka plavců v neoprenech. Od pohledu triatleti, ale k čemu je dobrý neopren v moři v létě? Stačí smočit špičku nohy, abych pochopil. Jižní moře evidentně nejsou ani Jadran, ani Karibik. Teplota vody 15 °C je… osvěžující? 😉 Nicméně něco si odplavu a pak jdu načerpat kalorie na Cuba Street.

Další den mám opět domluvený trénink. Odpoledne před tréninkem byla na programu exkurze v rámci pracovního programu. Někteří jeli na safari za tuleni, ale v nabídce byla návštěva WetaCave a mikropivovaru… Koho zajímají tuleni? 😉 Před vchodem do WetaCave jsou modely Toma, Berta a Williama, trollů z Hobbita. V expozici Window to Workshop se nesmí fotit. Divné, vzhledem k tomu, že všechno je vidět ve filmech a množství exponátů je možno zakoupit v obchodě vpředu. Na můj vkus nás proženou skrz moc rychle, ale i tak, doporučuji, pokud jste filmový fanoušek a budete mít cestu kolem. Následuje přesun do mikropivovaru Garage Project. Moc pěkné místo, majitelé jsou zapálení pro věc. Českému pivu nejvíc odpovídá pivo jménem Beer. Cokoli jiného je už dost vzdálené. Pils n Thrills je pilsner, přesto voní silně ovocně. Pochybuji, že se tohoto buketu dá správně vedeným spodním kvašením dosáhnout. AngryPeaches jsou opravdu rozzuřené broskve. Dohromady jsem vypil asi půllitr (5 vzorků) a mám slušně nakoupeno. Piva mají většinou kolem 7% alkoholu.

Naštěstí alkohol z hlavy rychle vyprchá. Na trénink přijdu o trochu dřív a zúčastním se protažení a zahřátí. Kombinují se krátké běhy mezi metami, švihadla, boxerské rukavice a lapy, házení 2kg míčkem. Potom vytáhneme loď a jdeme na věc. Po krátkém zahřátí si dáme tři dvoustovky (dámy mají o víkendu závody) a zbytek tréninku si předává třicet silových záď, střed a předek. Po tréninku se s dámami rozloučím, poděkuji za příležitost pádlovat s nimi a se slovy „snad někdy příště“ zamířím na hotel a pak na pracovní večeři.

Zbytek pobytu vyváženě (ehmm… ;-)) dělím mezi pracovní povinnosti, prohlídku města a muzeí a protahování bolavého těla. Užívám si epizody výjimečně klidného a pěkného počasí, pěkné město, dobré jídlo a skvělé novozélanďany. Místní jsou velmi přátelští, komunikativní, vstřícní a jsou hodně sportovně založení. Nakoupím pár suvenýrů, místní čokoládu a pivo a jdu se sbalit. Čekání 8 hodin na letišti SYD je otrava, ale z tranzitu je pěkný výhled na přistávající a vzlétající letadla, takže čas ubíhá rychle. V letadle nám po asi osmihodinové „noci“ naservírují snídani a vyklopí nás v Dubaji v 01:00. Tělo začíná být zmatené. Druhá noc za sebou s odstupem dvou hodin? WTF? Osm hodin v DXB je nuda. Nejde sledovat letadla, maximálně prohlížet nabídku obchodů, luxusní hodinky a zlaté cihly. Let do Prahy délkou odpovídá Bourneově trilogii, tak si ji okamžitě pouštím. Díky tomu (a výborné snídani, obědu a nějakých Beefeaterech s tonikem) let uběhl pohodově a velmi rychle. Leňa mě vyzvedává na letišti. Cítím se dobře, ale než vlak přijede do Pardubic, tak už mluvím z cesty a za Pardubicemi totálně vytuhnu.

– Pašík –

Do psaní článku jsem se pustil s odstupem pár dnů. Budím se opakovaně ve 4 ráno, tak mě nic lepšího nenapadlo. Cestování bylo dlouhé, ale dalo se to přežít. Vřele doporučuji letět co nejdál s Emirates a vyhnout se kombinaci Emirates/Qantas. Služby na palubě australského přepravce jsou o několik úrovní nižší (i když zmrzlina byla fajn). Letět na Nový Zéland jenom na 5 dnů může jen debil (nebo někdo, komu to zaplatila EU). Lidé na NZ jsou moc fajn a krajina je krásná. Počítejte s tím, že je tam cca 4-5x dráž než u nás.

Pár fotek najdete jako vždy v galerii…

Krátká encyklopedická poznámka na závěr:
Kiwi
– plod keře Actinidia deliciosa
– nelétavý pták řádu Apterygiformes
– obyvatel Nového Zélandu